Článek
Česká politická scéna je v posledních dnech opět ve varu. Rozbuškou se staly výroky Petra Macinky, které mířily na hlavu státu. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat: spolek Milion chvilek pro demokracii svolal masovou demonstraci na podporu prezidenta, které se podle odhadů zúčastnilo až 100 000 lidí. Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o triumf občanské společnosti. Při bližším pohledu se však objevují otazníky, které pálí každého, kdo nezapomněl na naši nedávnou historii.
Macinkova chyba: Slova, která přestřelila
Začněme u jádra pudla. Petr Macinka se dopustil rétorického přešlapu, který do kultivované politické diskuse nepatří. Kritika hlavy státu je v demokracii naprosto legitimní, ba dokonce nutná, ale musí mít svou úroveň. Macinkovy výroky byly za hranou, zbytečně útočné a v mnoha ohledech nevkusné.
V takovém případě je řešení nasnadě: omluva. Chlapské přiznání chyby, stažení nevhodných slov a návrat k věcné debatě. Tím by celá věc měla skončit. Žijeme v době, kdy se z každého plivance na sociálních sítích dělá státní krize, a právě to je voda na mlýn polarizaci společnosti. Pokud někdo udělá chybu, má se omluvit. Tečka. Není třeba kvůli tomu stavět barikády.
Fenomén 100 000 lidí: Podpora, nebo adorace?
Zarážející je však to, co následovalo. Zaplněné Václavské náměstí (nebo jakýkoliv jiný veřejný prostor), kde desetitisíce lidí skandují jméno prezidenta. Jako pozorovatel stojím v údivu. Ano, současný prezident vykonává svůj úřad důstojně, reprezentuje nás v zahraničí s grácií a pro mnohé byl v prezidentské volbě oním pověstným „menším zlem“. To mu nikdo nebere. Ale jít za něj demonstrovat do ulic?
Zde narážíme na zásadní bariéru: historickou paměť.
Stín minulosti nelze smazat demonstrací
Nemůžeme a nesmíme ignorovat fakt, že současný prezident má komunistickou minulost. Byl součástí systému, který potlačoval svobody, za které Milion chvilek údajně bojuje. I když přijmeme tezi, že se člověk může změnit, že „na stará kolena“ prohlédl a dnes slouží demokracii, stále je tu ono velké ALE.
„Je fascinující, jak rychle dokáže společnost zapomenout na desetiletí loajality k totalitnímu režimu, pokud je současná maska dostatečně sympatická.“
Jako občan, který si váží svobody, se musím ptát: Je morálně konzistentní, aby spolek, který vznikl na obraně demokratických hodnot proti lidem s pochybnou minulostí, nyní pořádal oslavné manifestace pro člověka se stejným kádrovým profilem? Pro mě osobně je odpověď jasná. Nikdy bych nešel demonstrovat za někoho s takovou minulostí. Respektovat jeho úřad? Ano. Uznat, že pracuje dobře? Možná. Ale provolávat mu slávu na náměstí? To hraničí se ztrátou soudnosti.
Nezapomínáme – a to je naše pojistka
Český národ má sklon k vytváření kultů osobnosti. Od Masaryka přes Havla až k dnešku stále hledáme „tatíčka“ nebo „spasitele“. Tato potřeba nás však činí slepými k chybám a minulosti našich lídrů. Pokud se rozhodnu jít do ulic, musí to být za princip, za ideu, za nápravu bezpráví – nikoliv za konkrétního politika, natož za takového, který kdysi přísahal věrnost rudé hvězdě.
To, že se prezident změnil, mu nikdo neupírá. Lidé mají právo na vývoj. Ale my máme právo, a také povinnost, nezapomínat. Masové demonstrace na podporu vládních činitelů nebo hlav státu mají vždy pachuť něčeho, co do zdravé, kriticky uvažující demokracie nepatří. Připomíná to spíše éru, kterou jsme doufali, že už máme za sebou.
Omluva stačí, protesty netřeba
Petr Macinka udělal chybu a omluva je na místě. Tím by však celá „kauza“ měla zhasnout. Transformace tohoto incidentu v gigantickou demonstraci na podporu prezidenta je neadekvátní a pro lidi s historickým povědomím až nevkusná.
Podporujme instituce, kritizujme hrubost, ale zachovejme si zbytek hrdosti. Nezapomínejme, kdo kde stál před rokem 1989. Protože pokud začneme nekriticky tleskat bývalým kádrům jen proto, že jsou nám teď sympatičtí, riskujeme, že se historie začne nenápadně opakovat. Já na to náměstí nepůjdu. Protože nezapomínám.
