Článek
Rodiče mi od dětství vštěpovali jednoduchou rovnici: „Když se budeš dobře učit a vystuduješ vysokou školu, budeš se mít skvěle.“ Věřil jsem tomu bezvýhradně. Poctivě jsem odseděl pět let na filosofické fakultě, přidal k tomu druhý magisterský titul z mezinárodních vztahů a hřál se u srdce s představou, jak se o mě zaměstnavatelé poperou.
Dnes je mi dvaatřicet. Pracuji v kanceláři státní instituce, spravuji agendu, o které devadesát procent populace nemá tušení, a na účet mi měsíčně přistane 34 tisíc čistého.
Pak je tu můj soused ze stejného patra paneláku. Známe se od dětství. On na školu kašlal, po devítce šel na učiliště na truhláře a učitelé nad ním tehdy jen kroutili hlavou. Když jsme se minulý týden potkali v místní restauraci, sedl si ke mně a bez mrknutí oka zaplatil celou naši útratu.
„Ať to neřeším, mně minulý týden prošly rukama tři kuchyně na míru,“ prohodil s úsměvem. Když mi mezi řečí naznačil svůj měsíční zisk, udělalo se mi lehce nevolno. Zjistil jsem, že člověk, kterým naše profesorka na gymnáziu strašila třídu jako odstrašujícím příkladem, vydělává čtyřnásobek mého platu.
Vzdělání jako past střední třídy
Náš stát po desetiletí podporoval narativ, že vysoká škola je jedinou vstupenkou do důstojného života. Výsledek? Trh práce je zaplaven vysokoškoláky s humanitním či všeobecným zaměřením, kteří sedí v korporátech nebo státní správě na pozicích, kde předstírají práci a třesou se o každou tisícovku navíc.
Mezitím z trhu téměř zmizeli lidé, kteří umí něco reálného vytvořit rukama. Zkuste si dnes sehnat poctivého truhláře, instalatéra nebo obkladače. Termín dostanete za půl roku a cena vás dostane do kolen. Řemeslníci se stali novou elitou. Mají vlastní firmy, určují si pravidla hry, neřeší nesmyslné porady na Zoomu a domů chodí s čistou hlavou a plnou peněženkou.
Diplom jako drahý dekorativní papír
Nestěžuji si na svou práci. Baví mě a dává mi smysl. Ale nemohu přehlédnout ten obrovský paradox doby: my, držitelé akademických titulů, jsme se stali novou společenskou spodinou. Platíme předražené nájmy, poctivě odvádíme daně a dohadujeme se o inflační navýšení mezd v řádu stovek.
Když se podívám na své dva diplomy visící na zdi, vidím v nich krásnou připomínku mládí, ale také symbol jednoho velkého společenského omylu. Pokud budu mít jednou děti, rozhodně jim nebudu tvrdit, že titul z univerzity je jediná cesta ke štěstí. Spíš jim k narozeninám koupím sadu nářadí.
