Článek
Když mi bylo čtyřiadvacet a nastupoval jsem do své první práce za 25 tisíc čistého, díval jsem se na lidi s šestimístným platem jako na polobohy. Představoval jsem si, že jezdí v nových autech, investují miliony a finanční stres je pro ně absolutně neznámý pojem. Říkal jsem si: „Až budu mít stovku měsíčně, budu za vodou.“
Dnes je mi čtyřiatřicet, pracuji na seniorské pozici v IT a na účet mi každý měsíc přistane 120 tisíc korun. A jaká je realita? Týden před výplatou pravidelně kontroluji zůstatek v bankovní aplikaci a přemýšlím, jestli mi vyjde peníze na víkendový nákup.
Nejsem gambler, nekupuji drahé posilující látky ani nehrají na burze. Stal jsem se obětí tichého fenoménu, kterému sociologové a ekonomové říkají lifestyle creep – plíživé zvyšování životního standardu.
Jak se z luxusu stane základní potřeba
Nedochází k tomu přes noc. Je to neviditelný proces, který se plíží s každým povýšením a každým přidáním peněz.
Když můj plat poprvé překročil hranici 50 tisíc, přesunul jsem se ze sdíleného bytu do vlastního nájmu. Dávalo to smysl. Když jsem bral 80 tisíc, přestalo mě bavit jezdit MHD a pořídil jsem si auto na operativní leasing. Přece nebudu v mém věku mačkat v tramvaji.
Při stovce už mi nestačilo nakupovat v běžném supermarketu, začal jsem chodit výhradně do výběrových zážitkových prodejen, kde dvě tašky jídla stojí tři tisíce. Káva z automatů nahradila výběrová zrna z lokálních pražíren, dovolená v Chorvatsku se proměnila v exotiku dvakrát ročně a fitko za pět stovek nahradil privátní klub s wellness.
Každý z těchto kroků se v danou chvíli zdál logický a zasloužený. Vždyť tvrdě pracuji, tak proč si to nedopřát? Problém je v tom, že jakmile si jednou zvyknete na vyšší standard, velmi rychle ho v mysli přeřadíte z kategorie „luxus“ do kategorie „standardní životní potřeba“.
Dnes vypadá můj běžný měsíc asi takto:
- Bydlení a poplatky v novostavbě: 40 000 Kč
- Leasing a provoz auta: 20 000 Kč
- Kvalitní jídlo, restaurace a donášky: 15 000 Kč
- Dovolené, víkendové pobyty, zážitky: 20 000 Kč
- Předplatné, koníčky, oblečení, služby: 10 000 Kč
- Ostatní nečekané výdaje: 15 000 Kč
Výsledek? Nula. Na spořicím účtu mám rezervu na sotva dva měsíce života.
Když se nad tím zamyslím, jsem na tom psychicky hůř než v době, kdy jsem bral 25 tisíc. Tehdy jsem věděl, že jsem na začátku a nemám co ztratit. Dnes žiji v neustálém podvědomém strachu. Co když přijdu o práci? Co když firma zkrachuje? Můj životní styl je tak nafouknutý, že jakýkoliv výpadek příjmu by pro mě znamenal okamžitý sociální i osobní kolaps.
Generační iluze úspěchu
Nejsem v tom sám. Když se otevřeně bavím se svými kolegy a přáteli na podobných pozicích, zjišťuji, že drtivá většina z nich řeší úplně to samé. Žijeme v naleštěné chudobě. Vyděláváme obrovské peníze, ale nevlastníme téměř nic trvalého. Všechny naše příjmy požírá průběžná spotřeba a dojem úspěchu před okolím.
