Článek
Běžné úterní dopoledne v kanceláři. Pohoda, na stole ještě teplý hrnek s kávou, před sebou rozdělané tabulky a v hlavě myšlenky na to, co si dám k obědu. Vtom mě k sobě do kanceláře zavolá šéf. Žádný úsměv, v očích lehká rozpačitost a na stole otevřený notebook.
Následujících deset minut působilo jako špatný sen.
Šéf nekomentoval moji práci, nediskutoval o mých výsledcích ani o projektech, na kterých dělám. Místo toho mi ukázal sérii snímků obrazovky. Byly to moje starší příspěvky z osobního profilu na Facebooku. Sdílela jsem tam názory na věci, které hýbou společností, občas s kapkou ironie, občas ostřeji. Podle nějaké mladší duše ve firmě (či jejího okolí) však byly tyto výroky „za hranou“.
Verdikt? Firma si nemůže dovolit mít ve svých řadách někoho, jehož názory by mohly poškodit její reputaci. Sbalte si věci, končíme.
Kde končí soukromí a začíná firemní cenzura?
Když jsem odcházela s krabicí osobních věcí pod paží, v hlavě mi běžela jediná otázka: To se opravdu stalo?
Žijeme v době, kdy se oháníme tolerancí, diverzitou a svobodou projevu. Jenže tahle svoboda má čím dál ostřejší háčky. Platí totiž jen do chvíle, než řeknete něco, co se nelíbí mladší, extrémně citlivé generaci, pro kterou je jakýkoliv nesoulad s jejím viděním světa rovnou „morálním selháním“.
Můj profil na Facebooku nebyl firemní nástroj. Měla jsem ho zamčený, přátelé tam byli lidé, které jsem znala (nebo si to alespoň myslela). Jenže v digitálním světě už žádné skutečné soukromí neexistuje. Stačí, aby se jeden člověk urazil, vzal printscreen, přeposlal ho dál a spouští se kolečko novodobého lynče.
Nikdo se s vámi nebaví. Nikdo se vás nezeptá: „Jak jsi to myslela?“ Nebo: „Můžeme si o tom popovídat?“ Rovnou se trestá. A tou nejbolestivější pákou dnešní doby je připravit člověka o obživu.
Generační propast, která se nedá zacelit
Tohle není jen o mém příběhu. Je to hlubší společenský problém. Zatímco moje generace (a starší) byla zvyklá na to, že v hospodě nebo v soukromí na sítích se diskutuje ostře, s emocemi a občas i s chybami, mladá generace přináší úplně jiný metr.
Pro ně je slovo zbraň. Každý odlišný názor, každý neopatrný obrat nebo nadsázka jsou brány jako útok, který je nutné nahlásit, potrestat a vymazat z povrchu zemského. Ztratili jsme schopnost odpouštět lidskou nedokonalost. Ztratili jsme schopnost tolerovat, že někdo vidí svět jinak.
Výsledkem je, že lidé kolem nás přestávají mluvit. Nasazují si neviditelné masky, váží každé slovo a žijí ve strachu, že na ně někdo kdesi v rohu internetu ukáže prstem.
Život jde dál, ale pachuť zůstává
Našla jsem si jinou práci? Ano. Vzalo mi to kus důvěry v lidi? Rozhodně.
Dnes už vím, že žijeme v době, kdy se musíme chránit před vlastními sousedy, kolegy i náhodnými známými na sítích. Svoboda slova sice visí na plakátech, ale v praxi platí, že za svůj názor můžete klidně skončit na dlažbě, pokud se netrefíte do aktuálně posvěceného světonázoru.
A tak se ptám: Kam až tohle zajde? Až budeme všichni raději mlčet, abychom náhodou někoho neurazili, zbude z naší svobody ještě vůbec něco?
A co si o tom myslíte vy? Stali jste se někdy terčem podobného „tlaku shora“ kvůli svému názoru? Napište mi do komentářů.
