Článek
Seděl jsem ve své kanceláři, z okna koukal na věže našeho krajského města a v duchu si říkal, že mě po těch patnácti letech v managementu už nic nepřekvapí. Máme stabilní firmu, stovky zaměstnanců a na Moravě platíme za solidního zaměstnavatele. Jenže pak přišla letošní vlna brigádníků a s ní realita, na kterou mě žádný manažerský kurz nepřipravil.
HR mi nahlásilo, že nabrali několik desítek studentů na výpomoc. Standardní proces. Jenže hned druhý den ráno se po chodbě mihl stín. Nejdřív jsem si myslel, že se mi to zdálo. Pak jsem ji uviděl na poradě týmu, za který nepřímo odpovídám. Mladá, šikovná holka, ale na hlavě měla čelenku s kočičíma ušima a zpoza džínsů jí vykukoval dlouhý černý ocas.
„To je teď nějaký tématický den?“ zeptal jsem se šeptem kolegy.
„Ne,“ odvětil s kamennou tváří. „To je prostě Mourek.“
Myslel jsem si, že tyhle věci se dějí jen v Praze, v nějakých hyper-progresivních startupech, kde lidé sedí na vakách a pijí matcha latté. Ale tady? U nás, kde se pořád ještě cení hlavně to, že člověk přijde včas, pozdraví a maká? Byl jsem upřímně šokovaný.
Vrcholem všeho bylo, když jsem ji slyšel, jak se představuje ostatním kolegům. Žádná Jana nebo Lucie. „Já jsem kocour Mourek a byla bych ráda, kdybyste mě tak oslovovali,“ oznámila s naprostým klidem skupině starších skladníků. Ti na ni koukali, jako by právě přistála z Marsu, ale ona se nenechala rozhodit.
Měl jsem dvě možnosti. Buď ji okamžitě poslat domů s tím, že tohle není maškarní ples, nebo se zhluboka nadechnout a pozorovat. Zvolil jsem béčko.
A tady přišel ten největší vnitřní rozpor. Sledoval jsem její práci – a byla perfektní. Byla rychlá, soustředěná, v systému nedělala chyby a s tabletem v ruce jí to šlo dvakrát rychleji než klučinu vedle ní. Kdyby neměla ten ocas, byla by to brigádnice roku. Jenže ona ho měla. A k tomu ty uši.
Večer jsem seděl doma a hlavou mi běželo: Co nás proboha ještě čeká? Moje generace řešila, jestli jsou povolené džíny místo obleků. Tahle generace už neřeší ani to, jestli jsou lidi, nebo zvířata. Je to fascinující a děsivé zároveň. Na jednu stranu obdivuju tu neuvěřitelnou vnitřní svobodu a odvahu – já bych se v jejím věku styděl mít i barevné ponožky, kdybych vyčníval z davu. Na druhou stranu si říkám, kde je ta hranice? Budu muset příští rok řešit, jestli máme v kanceláři misky na vodu místo skleniček?
Zatím jsem to nechal být. Dokud odvádí práci, za kterou je placená, a dokud mi ji ostatní brigádníci nezačnou lovit laserovým ukazovátkem, budu to brát jako lekci z moderního managementu. Ale stejně mi to nedá – až tihle „Mourkové“ jednou přeberou vedení našich firem, bude to ještě hodně zajímavá jízda.
