Článek
Když je vám dvacet, hraní počítačových her u partnera vnímáte jako roztomilý koníček. Zkrátka si po škole nebo po brigádě sedne k počítači, zapaří s kamarády a o víkendu vyrazíte na výlet. Jenže když je vám oběma přes třicet, máte společnou domácnost, řešíte hypotéku a plánování rodiny, změní se tento „nevinný koníček“ v tichého zabijáka vztahu.
S Tomášem jsme spolu šest let. Na začátku to byl akční muž, se kterým jsem procestovala půl Evropy. Měl spoustu energie, smysl pro detail a chuť budovat společnou budoucnost. Jenže nenápadně, rok od roku, se jeho volný čas začal smršťovat na jediný prostor, černou kancelářskou židli a zářící monitor.
Dnes je mu třicet pět let. A já si musím přiznat krutou pravdu: nežiji s dospělým partnerem, ale s dospělým dítětem, o které se musím starat.
Svět, kde jsou úkoly jasné a reakce okamžité
Tomáš pracuje v IT, což je skvělá výmluva. „Musím si u toho vyčistit hlavu, v práci mám obrovský stres,“ říkával mi ze začátku, když po příchodu domů zapínal počítač. Jenže „čistění hlavy“ se postupně protáhlo na dvě, tři a nakonec i na šest hodin denně.
Jeho rutinou se stalo přijít z práce, svléknout si pracovní oblečení, sednout k počítači a nasadit si velká sluchátka. V tu chvíli pro něj reálný svět přestává existovat. Pokud na něj promluvím, musím mu zamávat před obličejem, aby si sundal jedno sluchátko a s podrážděným výrazem se zeptal: „Co potřebuješ? Teď nemůžu dát pauzu, jsem v týmové hře.“
Chápu psychologii za tím vším. Ve virtuálním světě dostává okamžitou odměnu. Vyhraje zápas, dostane nový odznak, postoupí v žebříčku. Reálný život je oproti tomu složitý, vyžaduje úsilí, komunikaci, řešení nepříjemných věcí a kompromisy. V počítačové hře je hrdinou, doma je jen chlapem, po kterém chci, aby vynesl odpadky nebo opravil protékající záchod.
Dospělý muž, o kterého se starám jako máma
Nejhorší na celé situaci není samotné hraní, ale ztráta partnerství. Postupně jsem se dostala do role matky, která řídí chod domácnosti a neustále někoho kontroluje.
Uvařím večeři a musím ho třikrát volat ke stolu, než jídlo vystydne. Nákupy, úklid, vyřizování účtů, plánování víkendů nebo komunikace s rodinou, to všechno zůstalo na mých ramenou. Když se ho zeptám, zda nepůjdeme na procházku nebo do kina, dostanu odpověď, že je unavený. O dvě minuty později ho ale vidím, jak s obrovským přívalem energie pokřikuje do mikrofonu na své virtuální spoluhráče.
Zmizel i náš intimní život. Když jdu spát v jedenáct hodin, on dál sedí u počítače. Do postele přichází ve dvě nebo ve tři ráno, kdy už dávno spím. Ráno vstává na poslední chvíli, nevyspalý, podrážděný a dohání to litry kávy.
Pokusy o rozhovor a stěna nepochopení
Párkrát jsem se pokusila o otevřený rozhovor. Sedla jsem si k němu a snažila se mu vysvětlit, že se ve vztahu cítím osamělá. Že nechci, aby hru úplně smazal, ale aby našel rovnováhu.
Odpověď byla vždycky stejná. Pocit křivdy a defenziva. Tvrdil mi, že ho omezuji, že si nemůže ani odpočinout a že jiné ženy jsou rády, když jejich muži nesedí v hospodě a nepijí alkohol. Jenže pro mě v tom není žádný rozdíl. Zda je partner mentálně nepřítomný kvůli alkoholu, nebo kvůli monitoru, vyjde nastejno. V obou případech jste na všechno sami.
Kde leží hranice závislosti?
Dnes jsem ve fázi, kdy si musím položit zásadní otázku: Chci v tomto prostředí vychovávat děti? Chci mít vedle sebe někoho, na koho se nemůžu spolehnout, protože jeho prioritou bude vždycky další herní úroveň?
Pokud se Tomáš nerozhodne svůj přístup změnit a nevyhledá odbornou pomoc, vím, že můj odchod je jen otázkou času. Život je totiž příliš krátký na to, abychom ho strávili jako statisté v něčí virtuální hře.
