Článek
„My nejsme žádní rasisté, ale víš jak… lidi si budou povídat.“ Věta, kterou pravděpodobně slyšel každý, kdo si do českého prostředí přivedl partnera či partnerku jiné barvy pleti. Většina z nás se nepovažuje za rasisty. Nemáme potřebu někomu nadávat na ulici ani nikoho napadat. Jenže rasismus má i svou druhou, mnohem nenápadnější tvář, tvář neustálé exotizace, patologické zvědavosti a takzvaných mikroagresí.
Pohybovat se v české společnosti s partnerem jiné pleti totiž často znamená ztratit jedno z největších městských i vesnických práv: právo na anonymitu.
„Naše“ výjimka a komplimenty
Když vyjdete na ulici, stanete se okamžitě středem pozornosti. Nejde jen o otáčení hlavy a delší pohledy v tramvaji. Jde o komentáře, které lidé často myslí „v dobrém“, ale ve skutečnosti odhalují, jak hluboce máme v sobě zakořeněnou potřebu lidi jiné pleti vyčleňovat.
- Povýšené komplimenty: „Teda, ten tvůj mluví ale hezky česky!“ nebo „On je takový pracovitý a čistotný, že?“. Věty, které jako by naznačovaly, že základní lidské vlastnosti jsou u cizince příjemným překvapením.
- Udělení výjimky: „Mně ti černoši/Cikáni normálně vadí, ale ten tvůj je fakt sympatický.“ Tato formulace není pochvala. Je to jen potvrzení předsudku vůči celé skupině, ze které jste v očích mluvčího vytrhli jednu „světlou výjimku“.
- Osobní otázky bez hranic: Sousedé nebo kolegové v práci nemají zábran se ptát na intimní detaily, kulturní odlišnosti nebo finanční situaci partnera jen proto, že ho vnímají spíše jako cizokrajný exponát než jako soukromou osobu.
Únava z permanentního vysvětlování
Proč je to tak vyčerpávající, když to lidé „nemyslí zlomyslně“? Protože žít v režimu, kdy musíte neustále reprezentovat celou svou rasu nebo národnost, je obrovská psychická zátěž. Partner se nemůže jen tak projít po ulici, aniž by se stal objektem pozorování. Nemůže mít špatný den, aniž by si někdo pomyslel: „No jo, ti cizinci.“
Česká společnost má často tendenci zaměňovat absenci fyzického násilí za absolutní toleranci. Jenže to, že někoho nezmlátíte, ještě neznamená, že ho berete jako rovnocenného souseda. Pokud z něho děláte atrakci na večírku nebo exotický prvek do rodinného alba, stále ho nepřijímáte jako obyčejného člověka.
Jak nastavit zdravé hranice
Být ve svazku s člověkem jiné pleti v Česku vyžaduje naučit se pracovat s vlastní trpělivostí a hlavně pevně bránit soukromí svého partnera.
- Nebuďte překladatelem nevhodností: Nemusíte partnerovi tlumočit každou hloupou poznámku od vzdálených příbuzných.
- Udělejte ze zvědavce nezdvořáka: Když vám někdo položí nemístnou otázku, klidně odpovězte protiotázkou: „Proč tebe vlastně takhle podrobně zajímá jeho rodina / jeho barva kůže / jeho příjem?“
- Pojmenovávejte věci pravými jmény: Pokud babička nebo soused pronese stereotypní poznámku, vysvětlete jim v klidu, že i když to myslí přátelsky, je to nevhodné.
Skutečná tolerance totiž nezačíná tím, že cizince „sneseme“, ani tím, že ho budeme obdivovat jako exotickou raritu. Skutečná tolerance nastane až ve chvíli, kdy bude černoch, Asiat nebo Arab na české návsi pro všechny stejně nezajímavý a obyčejný jako pan Novák od vedle.
