Článek
Lekce, která změnila život: Od platonické lásky k lásce skutečné
Střední průmyslová škola. Třída plná kluků, kde vzduch voněl po oleji a kde se technické výkresy mísily s testosteronem. V tomto drsném, čistě mužském prostředí se objevila ona – nová angličtinářka, která vnesla do naší šedi barvy. Byla to událost, na kterou se nezapomíná.
Klárka: Bohyně s anglickým přízvukem
Nastoupila k nám hned po škole. Jméno: Klára. Od prvního momentu bylo jasné, že ji čeká role učitelky s obtížemi, protože se svou štíhlou postavou, plnými ženskými křivkami a tváří mladou jako my, by ji člověk klidně spletl se studentkou. Ale nebyla to jen vizáž. Měla krásný, mírný hlas, který dokázal i tu nejnudnější gramatiku proměnit v příjemné tlumočení.
Pro nás, partu teenagerů ze strojárny, se stala ikonou, tichou bohyní. Každý o ní snil, každý se snažil v hodině excelovat, jen aby získal její krátký, milý úsměv. Věděli jsme ale, kde jsou hranice. Byla naše učitelka, a to znamenalo úctu. Naše láska k ní byla čistě platonická, omezená na pubertální pokřiky za zavřenými dveřmi, nebo na tiché, tajné uctívání její fotky z internetu, kterou jsme si přenášeli z mobilu do mobilu. Nedovolili jsme si nic, co by ohrozilo její postavení, ani naše studium.
Srazy: Překonávání hranic času
Čas šel dál. Maturity. Promoce. Rozlétli jsme se do různých koutů republiky. Ale tradice zůstala – každoroční sraz třídy. A na něm nesměla chybět ona, naše angličtinářka. Vždy to byl ten moment, kdy jsme mohli mluvit jako rovný s rovným, probírat, jak se nám daří, jaké máme práce a co nového nás potkalo.
Pro mě byla Klárka vždy centrem vesmíru na těchto setkáních. Osoba, u které jsem chtěl sedět, se kterou jsem se chtěl smát. S každým srazem se zdálo, že ta pětiletá propast mezi námi, která nás dělila na střední, se zmenšuje.
Osudový sraz na chatě
Po pěti letech od maturity jsme uspořádali velký sraz. Větší než obvykle, s víkendovým pobytem na chatě jednoho spolužáka. Klárka samozřejmě dostala pozvánku a tentokrát přijela.
Tento sraz byl jiný. Nejen atmosférou, ale i Klárkou samotnou. Během večera se svěřila, že prochází těžkým obdobím. Byla zranitelná a otevřená. A v tu chvíli se uvolnila i ta profesní zábrana. Začala s námi pít, a to daleko více než kdy předtím.
Seděli jsme do pozdních ranních hodin. Smáli jsme se, rozebírali život od A do Z, a najednou, v té noční intimitě, jsem cítil, že Klárka ve mně nachází zalíbení. Oči, které nás dříve jen učily, se na mě dívaly s novou, vřelou upřímností.
Kolem druhé hodiny ranní všichni, s výjimkou nás dvou, odpadli a šli spát. Klárka původně neplánovala zůstat přes noc, ale po tom, co vypila, nemohla odjet.
„Mám jen jeden spacák,“ řekl jsem. „Je velký. Vejdeme se tam oba. Jestli ti to nevadí.“
Neodmítla. Bylo to magické a naprosto nevinné. Ulehli jsme společně, tělo u těla, pod hvězdnou oblohou, která prosvítala střešním oknem. Nešlo o žádné divoké scény. Bylo to tiché, něžné a hluboké objetí, které vystřídalo dlouhé roky platonického obdivu. Byla to ta nejkrásnější noc, kterou jsme oba prožili a na kterou dodnes vzpomínáme.
Láska, která přežila čas
Ráno jsme se probudili a věděli, že se něco zásadního změnilo. Ta noc zpečetila to, co v našich srdcích doutnalo už od té střední školy. Překročili jsme hranici vztahu učitel–student a vstoupili do vztahu muž–žena.
Dnes tvoříme šťastný, zamilovaný pár už několik let. Je to příběh, který se na střední škole zdál nemožný, který začal tajným uctíváním v klukovské třídě a vyústil ve společný život. Z angličtinářky se stala moje partnerka a z pubertální lásky skutečná, hluboká a po uši zamilovaná realita. Klárka mi dává lekce dodnes – ale už jen ty životní a ty nejkrásnější.
