Článek
Byl deštivý čtvrtek, jeden z těch nekonečných dnů doma. Seděl jsem u počítače, modravé světlo monitoru mi ozařovalo obličej a prsty mechanicky klikaly na odkazy, které mě vedly hlouběji a hlouběji do útrob internetu. Tehdy jsem poprvé narazil na ten portál. Nebyl to žádný nablýskaný web s profesionální produkcí, ale zaprášený kout s amatérskými nahrávkami, které vypadaly, jako by je někdo vystřihl z minulé dekády.
Ten mrazivý okamžik poznání
Procházel jsem náhledy videí s pocitem provinilé zvědavosti, když se mi zastavilo srdce. Jedna miniatura byla jiná. Kvalita obrazu byla zrnitá, barvy trochu vybledlé, ale ty rysy… ty jsem znal lépe než cokoli jiného.
Klikl jsem. Bez dechu, s dlaněmi, které se mi najednou začaly potit.
Z monitoru na mě nepohlíželi cizí lidé. Byli to oni. Moje máma a můj táta. Vypadali mladší, možná o deset, patnáct let. Máma měla ty samé náušnice, které dodnes nosí na Štědrý den, a táta se smál tím specifickým způsobem, kterým se směje jen u nás v obýváku. Jenže tohle nebylo video z dovolené u moře. Bylo to něco hluboce soukromého, syrového a pro syna v pubertě naprosto paralyzujícího.
Ticho, které křičí
V tu ránu jsem notebook zaklapl, jako by mě mohl popálit. V pokoji bylo ticho, které mi najednou připadalo nesnesitelné. Slyšel jsem z kuchyně cinkání talířů – máma chystala večeři. Táta v garáži nejspíš tloukl kladivem do něčeho, co nepotřebovalo opravit. Všechno se zdálo stejné, a přesto se vteřinou změnil celý můj svět.
To tajemství ve mně začalo bobtnat. Nikomu jsem to neřekl. Jak byste taky mohli? „Ahoj mami, dneska jsem tě viděl na internetu v situaci, o které se ve škole učíme v sexuální výchově?“ Nemožné.
Strach z „každého“
Nejvíc mě ale neděsil fakt, že to video existuje. Děsila mě ta děsivá dostupnost digitálního světa. Internet nezapomíná a nic na něm není skutečně zamčené. Pokud jsem na to video narazil já – kluk, co se jen nudil u Googlu – mohl na něj narazit kdokoli. Soused, učitel z gymplu, nebo co hůř, moji spolužáci.
Představa, že se soukromí mých rodičů stane předmětem posměchu v nějaké skupině na WhatsAppu, mě budila ze spaní. Cítil jsem se jako strážce majáku, který ví, že se blíží bouře, ale nemá jak varovat loď.
Dnes už vím, že lidé dělají věci, které by se v jejich očích měly v budoucnu rozplynout v čase. Jenže digitální stopa je jako jizva v betonu – jakmile tam jednou je, už ji jen tak nevymažete. Od té doby se na své rodiče dívám jinak. Ne s odsouzením, ale s podivným druhem lítosti a ochranného pudu.
Tajemství si nechám pro sebe. Je to moje břemeno, které nesu, abych ochránil jejich důstojnost před světem, který se dívá, ale nevidí.
