Článek
Rádia i televize jsou plná zpráv o zvyšování koncesionářských poplatků a nově definovaných zařízeních. Člověk pomalu získává pocit, že pokud vlastní chytřejší toustovač s displejem, měl by raději zkontrolovat, zda na něj nevzniká platební povinnost.
Na celé téhle vyhrocené debatě je ale nejkomičtější jedna věc: kdo vlastně nejhlasitěji protestuje.
Když se podíváte do diskusních fór a na sociální sítě, největšími bojovníky proti poplatkům (nebo naopak za „záchranu nezávislých médií“) bývají často mladí lidé z generace Z nebo mladší mileniálové. Ti tytéž poplatky v reálném životě z drtivé většiny vůbec neplatí, účty totiž spravují jejich rodiče. A co je ještě bizarnější? Klasickou lineární televizi a konkrétně Českou televizi tato věková skupina ladí už jen naprosto výjimečně. Jejich světem je YouTube, Netflix, Podcasts a TikTok.
Čestná prohlášení jako past na občana
Já sama koncesionářské poplatky neplatím. A nejde o žádný radikální odboj, ale o prostý fakt, že klasické vysílání ke svému životu nepotřebuji. Jenže současný systém vás stejně neustále staví do pozice defenzivy.
Místo aby byla platba volbou, jste háni do kouta. Pokud televizi nebo rozhlas nesledujete a nevlastníte příslušný přijímač, musíte sepisovat čestná prohlášení, dokazovat, že nemáte žádné přijímače. Vnímám to jako absurdní princip: automaticky předpokládat, že jste uživatel produktu, dokud papírově nedokážete opak.
Co kdybychom dali lidem svobodu?
Zkusme si na chvíli představit úplně jednoduchou reformu: zachovat stávající financování veřejnoprávních médií, ale dát ho na zcela dobrovolnou bázi.
Žádná povinnost ze zákona. Žádné vyhrožování pokutami. Žádné vyplňování formulářů pro ty, kteří službu nechtějí. Jednoduše možnost říct: „Česká televize a Český rozhlas odvádějí dobrou práci, chci je podporovat, a proto posílám měsíční příspěvek.“ Nebo naopak: „Nedívám se, neposlouchám, neplatím.“
Co myslíte, že by se stalo?
Dovolím si tvrdit, že by během jediného měsíce došlo k omezení příjmů České televize a Českého rozhlasu o 90 až 95 procent. Ne proto, že by lidé byli zlí nebo nepřejícní, ale proto, že v dnešní době drahých energií a hypoték málokdo dobrovolně uvolní finance za něco, co aktivně nevyužívá nebo co nepovažuje za svou osobní prioritu.
Veřejná služba, nebo přežitek?
Zastánci povinných poplatků často argumentují pilířem demokracie a nezávislostí. To je legitimní postoj. Jenže nezávislost postavená na tom, že lidi nutíte platit pod hrozbou sankcí i za chytré telefony, vytváří ve společnosti jen stále větší odpor.
Možná je čas přestat se tvářit, že model z minulého století může fungovat v éře digitální svobody. Pokud je veřejnoprávní obsah opravdu tak kvalitní a nenahraditelný, měl by si své předplatitele dokázat obhájit sám.
A jak to máte vy? Byli byste ochotni platit za ČT a ČRO dobrovolně, nebo byste trvalý příkaz okamžitě zrušili?
