Článek
Položme si na stůl otázku, která v české společnosti často vyvolává bouřlivé emoce, přestože je v jádru bytostně pragmatická: Je správné volit politickou stranu jen proto, že se nám za její vlády ekonomicky daří, i když k jejímu lídrovi nepociťujeme ani špetku sympatií?
Jako osoba samostatně výdělečně činná (OSVČ) se dnes nacházím v situaci, která mě nutí k hluboké sebereflexi. Nejsem voličem hnutí ANO, nikdy jsem Andreje Babiše nepovažoval za někoho, kdo by reprezentoval mé hodnoty. Přesto s rukou na srdci musím konstatovat fakt, který mě samotného překvapuje: za vlád, v nichž hrál prim Andrej Babiš, se mi dařilo lépe. A tato zkušenost mě staví před otázku, zda mé dlouholeté voličské preference nejsou vlastně projevem jistého druhu politického masochismu.
Doba covidová: Krizový management, který mi zachránil podnikání
Když se ohlédnu za obdobím pandemie covidu-19, vzpomínám si na nejistotu, která ochromila celou zemi. Jako OSVČ jsem se tehdy ocitl v situaci, kdy se mi ze dne na den zastavily příjmy, ale fixní náklady zůstaly. Byla to podpora z tehdejší Babišovy vlády, která mi v kritické chvíli podala pomocnou ruku. Programy jako „ošetřovné“ pro OSVČ nebo kompenzační bonusy nebyly jen technokratickými položkami v rozpočtu; pro mě to znamenalo přežití. Tehdejší vláda, ať už byla kritizována za cokoliv jiného, dokázala v době krize vytvořit mechanismy, které nám, drobným podnikatelům, pomohly udržet hlavy nad vodou. Bylo to cítit, bylo to hmatatelné a byl jsem za to upřímně vděčný.
Paušální daň: Symbol ekonomického pohodlí
Dalším bodem, který mě nutí přemýšlet, je nastavení daňového systému. Paušální daň byla dlouho vnímána jako cesta k administrativnímu zjednodušení života živnostníků. V dobách, kdy hnutí ANO určovalo směr ekonomické politiky, byla tato částka nastavena na úroveň, která byla pro OSVČ skutečně atraktivní a motivační.
Naopak, po nástupu koalice ODS, KDU-ČSL, TOP 09, STAN a Pirátů jsme byli svědky trendu, který pro mě znamenal výrazné přitížení. Neustálé zvyšování odvodů a úpravy paušální daně v kontextu tzv. konsolidačních balíčků mi v rozpočtu vytvořily citelnou díru. Když se nyní situace na politické scéně opět otočila a ANO se znovu dostalo k vlivu, přišla avizovaná úprava a snížení paušální daně. Opět pociťuji finanční zlepšení. Je to náhoda, nebo systémová preference priorit, které jsou mi blízké?
Rozum vs. sympatie: Kde končí pragmatismus?
Tady narážím na jádro svého vnitřního konfliktu. Proč volím někoho, za jehož vlád se mi ekonomicky daří hůře? Proč nevolím pragmaticky? Odpověď je asi prostá, byť bolestná: je to o absenci osobních sympatií. Andrej Babiš je postavou, která polarizuje společnost. Jeho styl komunikace, jeho minulost a způsob, jakým prezentuje politiku, ve mně nevyvolávají důvěru. Mám tendenci volit podle hodnot, podle sympatií k představitelům stran, které mi jsou lidsky bližší.
Jenže co je v demokracii důležitější? Hodnotový soulad s politikem, nebo kvalita života, kterou nám jeho politika zajišťuje?
Pokud bychom jako voliči měli přistupovat k volbám čistě rozumově, tedy jako „zákazníci“, kteří si vybírají správu státu, pak by můj hlas měl logicky patřit hnutí ANO. Ekonomická data, která pociťuji na vlastním bankovním účtu, mluví jasnou řečí. Moje podnikatelská realita je za Babiše prostě příznivější. Je tedy mou povinností volit „rozumem“ i za cenu, že se mi politický subjekt, který volím, lidsky příčí?
Závěrečné zamyšlení
Možná je čas přiznat si, že naše politická kultura je příliš založena na emocích a sympatiích. Že jsme se naučili volit podle toho, kdo nám „více sedí“, místo abychom pečlivě sledovali, kdo nám reálně pomáhá v našem každodenním profesním životě. Nechci tím říct, že na hodnotách nezáleží, naopak. Ale jako OSVČ, který musí každý měsíc řešit cashflow, odvody a státní regulace, začínám mít pocit, že moje dosavadní voličská věrnost je luxusem, který si možná nemohu dovolit.
Je to nepříjemné zjištění. Ale je to realita, kterou nelze ignorovat. Možná je na čase, abychom se všichni naučili oddělovat osobní sympatie od pragmatických dopadů vládní politiky na naše vlastní životy. Protože na konci dne, až zhasnou světla volebních místností a utichnou předvolební debaty, budeme to my, kdo budeme muset platit účty. A v tom boji o přežití a prosperitu se nás nikdo nebude ptát, jestli jsme volili srdcem, nebo rozumem.
Zajímalo by mě, zda se v tomto dilematu poznává více živnostníků, nebo zda vnímáte ekonomickou situaci spíše jako komplexní výsledek dlouhodobých trendů, které nelze přisuzovat pouze jedné vládě?
