Článek
Když se jako pětatřicetiletá žena rozhlížím po české společnosti, zmocňuje se mě hluboká únava a lítost. Žijeme v zemi, kde je konzumace alkoholu, a zejména piva, povýšena na státní náboženství a národní identitu. Pivo se u nás bere jako zcela samozřejmá alternativa k vodě, pije se k obědu, při sportu, na zahradě, po práci, při oslavách i při smutečních hostinách. Stalo se neviditelným vzduchem, který dýcháme. A já veřejně říkám: Stačilo. Mám plné zuby téhle normalizované závislosti, která ničí nejen zdraví a těla našich mužů, ale i kvalitu mezilidských vztahů.
Měsíční limit pěti piv: Kde končí norma a začíná humus
Když v debatách občas nadhodím své hranice, narážím na nechápavé pohledy, posměch nebo upřímný údiv. Moje pravidlo je přitom prosté: muž, který vypije více než pět piv měsíčně, je pro mě naprosto nepřitažlivý. Sleduji reakce okolí, pro mnohé je šokující, že někdo může počítat piva na kusy za měsíc, a ne za jediný večer.
Pět piv za měsíc. To je jedno jediné posezení jednou za čtyři týdny. Pokud někdo tuto hranici překračuje a pivo se stává pravidelnou součástí jeho týdenního nebo dokonce denního režimu, mluvíme o lidech, kteří žijí v permanentním, byť mírném opojení. A pro mě osobně je to prostě humusák. Nechci znít puritánsky, ale myšlenka na to, že bych měla sdílet život, postel a intimitu s někým, z jehož pórů a dechu pravidelně táhne zkyslý chmelový odvar, je pro mě odpuzující.
Fyzická devastace, kterou Češi odmítají vidět
Podívejte se kolem sebe na české ulice, do hospod, na dětská hřiště nebo do nákupních center. Fyzický stav mnoha českých mužů ve věku od třiceti do padesáti let je naprostou tragédií. A velkou měrou za to nemůže nic jiného než právě tekutý chléb.
Kde jsou ty pevné postavy? Kde je vitalita? Místo toho vidíme epidemii břišní obezity, takzvaných pivních mozolů, oteklé obličeje, šedavou kůži a totální absenci svalového tonusu. Muži ve třiceti letech vypadají na padesát, funí při chůzi do schodů a jejich těla jsou napěchovaná prázdnými kaloriemi a zadržovanou vodou. Pravidelné pití piva ničí játra, prudce zvyšuje hladinu krevního cukru, rozbíjí hormonální rovnováhu a vede k poklesu testosteronu. Výsledkem jsou unavení, nafouklí jedinci, kteří se pyšní tím, že „zvládnou svou basu“, zatímco jejich tělesná schránka kolabuje pod náporem toxické zátěže.
Společenská slepota: „Vždyť o nic nejde“
Nejhorší na celé situaci není samotný alkohol, ale společenská shovívavost, s jakou se na něj pohlíží. Kdyby si někdo každý den zapálil krabičku cigaret nebo si dal lajnu kokainu, společnost by ho odsoudila. Jakmile si ale chlápek po práci otevře třetí dvanáctku, je to vnímáno jako zasloužená odměna a projev „správného českého charakteru“.
Tento dvojí metr je toxický. Alkoholismus je u nás hluboce zakořeněný a systémově podporovaný. Vyrůstáme v kultuře, kde je abstinující člověk podezřelý, vtipkuje se na jeho účet, nutí se do přípitků a je vytěsňován z kolektivu. „Jsi snad nemocný? Copak jsi abstinent?“ slýchají lidé, kteří se rozhodnou žít střízlivě. Tato kolektivní slepota a normalizace alkoholismu brání jakékoliv sebereflexi. Muži nevidí problém v tom, že bez piva nedokážou relaxovat, prožít víkend ani sledovat fotbal.
Lítost nad zemí, která utápí svůj potenciál v sudu
Když se podívám do zahraničí, vidím, že to jde i jinak. Vidím kultury, kde je jídlo požitkem, nikoliv záminkou k tomu se opít, kde je pohyb přirozenou součástí života a kde se s alkoholem zachází s úctou a střídmostí. A pak se vrátím do Česka a zmocňuje se mě obrovská vlna lítosti.
Je mi líto, že žiji v zemi, kde je opilství zaměňováno za družnost a kde je síla muže měřena tím, kolik toho snese a vytáhne z něj. Je mi smutno z toho, jak málo si naši muži váží vlastního zdraví a jak bezmyšlenkovitě ničí své fyzické schránky jen proto, že „to tak dělají všichni“.
Nechci se smířit s tím, že standardem má být unavený, břichatý chlap s lahví v ruce, pro kterého je víkend bez alkoholu ztracený čas. Zasloužíme si víc. Zasloužíme si partnery, kteří voní čistotou, mají energii, pečují o svá těla a dokážou prožít radost ze života střízlivě. Dokud ale budeme pivo brát jako náhradu za vodu, budeme dál národem, který utápí svou budoucnost v pivní pěně. A já u toho už odmítám dál s mlčenlivým souhlasem asistovat.
