Článek
Vždycky jsem byla ta „dlouhovláska“. Moje hříva byla léta mou vizitkou, symbolem ženství. Ale buďme upřímné, dlouhé vlasy jsou také práce. Jsou to hodiny fénování, nekonečné spotřeby kondicionérů, ucpávání odpadu v koupelně a věčný boj s gumičkami, které buď praskají, nebo tahají. Toho rána, kdy jsem se rozhodla pro radikální změnu.
V kadeřnickém křesle jsem sledovala, jak se k zemi snášejí ty těžké, tmavé prameny. S každým dalším „cvaknutím“ nůžek jsem se cítila lehčí. Když kadeřnice otočila křeslo k zrcadlu, uviděla jsem moderní, odlehčený sestřih. Šmrncovní mikádo s vyholeným týlem. Vypadala jsem jinak. Vypadala jsem jako někdo, kdo má energii, kdo se nebojí vyčnívat. Cítila jsem se konečně svá.
První sprcha a patnáct minut navíc
První dny byly euforické. Ranní rituál, který dříve zabral dobrých čtyřicet minut, se smrskl na deset. Stačilo prohrábnout vlasy prsty, nanést trošku gelu a mohla jsem jít. Najednou jsem měla čas si v klidu vypít kávu, přečíst si pár stránek z rozečtené knihy nebo si prostě jen déle pospat. Ten pocit větru na krku byl k nezaplacení. Cítila jsem se moderně, čistě a neuvěřitelně prakticky. Jenže doma se schylovalo k bouři, kterou jsem ve své počáteční radosti nechtěla vidět.
Studená sprcha od manžela
Můj muž, říkejme mu třeba Tomáš, není člověk velkých slov. Ale když mě poprvé uviděl, jeho pohled mluvil za vše. Nebyl to údiv, nebyl to nezvyk. Bylo to zklamání, které se rychle proměnilo v tichou agresi.
„Vypadáš jako kluk,“ řekl večer u večeře, aniž by zvedl oči od talíře. Ta věta mě zasáhla víc, než jsem si chtěla připustit. Snažila jsem se to obrátit v žert, mluvila jsem o tom, jak je to praktické a jak se cítím skvěle. Ale on se nenechal opít rohlíkem.
„Mně je jedno, jak je to praktické,“ pokračoval. „Už mě prostě nepřitahuješ. Žena má mít dlouhé vlasy. Teď vypadáš jako můj kolega z práce nebo malej kluk. Ženská má mít vlasy, za který se dá zatahat, víš? Něco, co ji dělá ženou.“
Mezi vlastním štěstím a cizím očekáváním
Následující týdny byly těžké. Moje nadšení z nového účesu začalo narážet na zeď jeho nezájmu. Přestala jsem slyšet komplimenty, v ložnici se usadilo ticho a chlad. Pokaždé, když jsem se podívala do zrcadla, viděla jsem ženu, která se sobě líbí, ale když jsem se podívala na něj, viděla jsem někoho, kdo mě v nové podobě odmítá.
Začala jsem o sobě pochybovat. Je moje ženství skutečně definováno jen délkou mých vlasů? Jsem pro něj jen vizuálním objektem, který musí splňovat určité parametry, aby byl hoden lásky a fyzické blízkosti? Tyto otázky mě pálily víc než jeho poznámky.
Na druhou stranu, manželství je o kompromisech. Alespoň se to tak říká. Miluji ho a on miluje mě, nebo jsem si to aspoň myslela. Ale stojí ten klid doma za to, abych se necítila ve svém těle tak, jak chci já?
„Je fascinující, jak hluboko je v naší společnosti zakořeněna představa, že krátké vlasy u ženy znamenají ztrátu sexuality. Jako by ženskost byla jen záležitostí estetiky, nikoliv vnitřního vyzařování.“
Rozhodnutí z rozumu (nebo ze strachu?)
Nakonec jsem dospěla k rozhodnutí, které mě samotnou trochu mrzí, ale v tuto chvíli ho vnímám jako jediné východisko pro zachování našeho vztahu. Rozhodla jsem se, že si vlasy nechám znovu narůst. Ne proto, že by se mi přestaly líbit krátké. Ne proto, že by mě přesvědčil o tom, že vypadám jako kluk. Vím, že to není pravda. Udělám to pro něj.
Je to smutný ústupek. Každé ráno, když budu znovu trávit půl hodiny fénováním, si vzpomenu na tu svobodu, kterou jsem na chvíli měla. Každý pramen, který mi přibude na hlavě, bude symbolem toho, že v našem vztahu hraje vizuální stránka a manželova představa o ženskosti primární roli.
Možná je to slabost. Možná je to láska.
