Článek
Všichni ten stav dobře známe. Sedíme u stolu zasypaného nedokončenými úkoly, v hlavě nám běží seznam restů a v duchu si opakujeme konejšivou mantru: „Teď je to sice těžké a náročné, ale až přejde tenhle týden, tenhle měsíc nebo tenhle rok, konečně to bude dobré. Pak už začne ten opravdový život.“
Vytvořili jsme si v hlavě dočasný provizorní režim. Přítomnost vnímáme jen jako nutné zlo, jako obtížný úsek tratě, který je potřeba se zatnutými zuby přeběhnout, abychom se dostali do cílové rovinky. Jenže cíl se s každým naším krokem posouvá. Po uzávěrce přichází nový projekt. Po splacení hypotéky oprava střechy. Když děti vyrostou a odejdou, dům utichne a my se ohlédneme zpět s pocitem, že nám to nejdůležitější proklouzlo mezi prsty.
Uvízli jsme v pasti zvané „Až potom“.
Iluze čistého stolu
Základním stavebním kamenem této pasti je představa, že jednou nastane okamžik, kdy budeme mít v životě absolutní klid a „čistý stůl“. Stav, kdy bude účet v bance dostatečně plný, zdraví stoprocentní, vztahy bez jediného mráčku a pracovní stůl bez nedořešených e-mailů.
Tento stav ale neexistuje. Je to mentální přízrak.
V technických vědách i v přírodě platí, že systém bez tření, odporu a dynamických změn je systémem neaktivním. Život ze své podstaty vyžaduje neustálé vyvažování, řešení problémů a reakce na nečekané události. Přesto se neustále rozčilujeme, když nám do našich plánů vstoupí překážka – rozbité auto, dětská nemoc, nečekaný výdaj nebo nepříjemný rozhovor s kolegou.
Považujeme tyto momenty za „vyrušení“ ze života. Říkáme si: „Kdybych nemusel řešit tohle, mohl jsem mít hezký den.“ Jenže pravda je mnohem přímočařejší: řešení těchto věcí je náš den.
Překážky nejsou přerušení cesty. Jsou to cesta sama
Římský císař a filozof Marcus Aurelius napsal myšlenku, která dodnes neztratila nic ze své síly: „Co stojí v cestě jednání, stává se prostředkem jednání. Překážka v cestě se stává cestou.“
Pokud strávíme celý život čekáním na to, až zmizí všechny povinnosti, starosti a úkoly, strávíme ho v čekárně. Život se totiž neodehrává v neexistujícím budoucím vakuu, kde je všechno perfektní. Život se odehrává právě teď, uprostřed rozdělané práce, zapnuté pračky, placení složenek a únavy po dlouhém dni.
Když se naučíme změnit úhel pohledu, zjistíme, že každodenní rutina není vězení. Je to rytmus, který drží náš svět pohromadě. Problémy nejsou selhání, jsou přirozeným důkazem toho, že žijeme, tvoříme a jsme v interakci s okolním světem. Perfektní podmínky neexistují.
Závislost na cílové pásce
Psychologie zná pojem destination addiction – závislost na cíli. Jde o chronickou víru, že štěstí leží v další destinaci, v dalším úspěchu nebo v další životní etapě. Lidé trpící tímto nastavením mysli věří, že až získají lepší práci, přestěhují se do většího domu nebo zhubnou pět kilo, stanou se vyrovnanými a spokojenými bytostmi.
Když však daného cíle dosáhnou, pocit naplnění trvá v lepším případě několik dní. Pak se dostaví ticho a úzkost z toho, že slibovaná euforie nepřišla. A tak si okamžitě vytvoří nový cíl a proces odkládání života začne nanovo.
Schopnost být šťastný totiž není dovednost, která se automaticky zapne ve chvíli, kdy dosáhnete určitého milníku. Je to návyk, který se musíte učit praktikovat v podmínkách, které máte k dispozici hned teď. Pokud se nenaučíte cítit klid a vděčnost uprostřed chaosu pondělního rána, nebudete to umět ani na pláži v Karibiku.
Jak vystoupit z čekárny
Vystoupit z pasti „Až potom“ nevyžaduje, abyste dali výpověď v práci, vyhodili kalendář a přestali plánovat budoucnost. Plánování je užitečné. Problém nastává ve chvíli, kdy se z plánování stane podmínka pro to, abychom začali žít.
Změna začíná u drobných rozhodnutí:
- Přestaňte šetřit „to dobré“ na potom: Nečekejte na svátek nebo návštěvu, abyste si otevřeli dobré víno, vzali si hezké oblečení nebo zapálili svíčku. Neobyčejné momenty vznikají z obyčejných dnů, kterým věnujete pozornost.
- Hledejte mikropauzy v chaosu: Nemusíte mít celé volné odpoledne na to, abyste si odpočinuli. Deset minut vědomého ticha s kávou bez koukání do telefonu uprostřed náročného dne má větší hodnotu než hodina pasivního večerního sledování televize.
- Přijměte nedokončenost: Přijměte fakt, že váš seznam úkolů nebude nikdy úplně prázdný. A je to tak v pořádku. Práce nikdy neskončí, ale náš čas ano.
