Článek
Mám dva kamarády z dětství. Pro potřeby tohoto vyprávění jim budeme říkat Milan a Pavel. Pamatuji si je jako kluky, kteří se mnou běhali po venkovním hřišti, vyměňovali si hokejové kartičky a řešili úplně stejné malichernosti jako všichni ostatní v jejich věku. Cesty se nám sice po čase rozešly, ale pouto z dětství přetrvalo. Oba šli studovat práva. Byl jsem na ně tehdy pyšný. Představoval jsem si je jako budoucí strážce spravedlnosti, možná advokáty, kteří budou pomáhat lidem v nouzi, nebo soudce s pevnou morální páteří.
Realita je však jiná. Oba dva se totiž vydali cestou politiky. A tady začíná příběh, který ve mně vyvolává čím dál silnější pocit deziluze.
Dvě strany, jeden cíl
Zajímavé na tom je, že se rozhodli pro opačné konce politického spektra. Milan zakotvil v jedné z vládních stran, zatímco Pavel se stal tváří opozice. Když jsme se naposledy sešli, u piva se mezi nimi přirozeně strhla debata. Milan horlivě obhajoval vládní konsolidační balíčky, zatímco Pavel s až divadelním zápalem kritizoval každý krok kabinetu jako cestu do pekel. Člověk zvenčí by mohl nabýt dojmu, že jde o dva nesmiřitelné světy.
Ale pak přišla ta podstatná část, o které se na oficiálních mítincích ani v předvolebních spotech nemluví. Během pouhých tří let od vstupu do stranické politiky se stalo něco, co by se dalo nazvat „zázračným profesním vzestupem“. Oba, ačkoliv v politice působí zatím jen na lokální či krajské úrovni, dosáhli na lukrativní posty v dozorčích radách a představenstvech státem ovládaných podniků.
Náhoda? Nemyslím si
Když jsem se Milana ptal, jak se tam dostal, zamumlal něco o svých právních zkušenostech. Pavel zase argumentoval nutností „odborného dohledu opozice“. Ale ruku na srdce, jsou to právníci s pár lety praxe po škole, kteří nikdy nevedli ani větší firmu, natož aby měli zkušenosti s řízením energetických gigantů nebo dopravních podniků. Jejich hlavní kvalifikací není manažerská genialita. Jejich hlavní kvalifikací je stranická knížka a schopnost „správně“ se pohybovat v zákulisí.
Je to náhoda? Nemyslím si. Je to systém. Je to systém, který je navržen tak, aby se jeho účastníci měli dobře bez ohledu na to, kdo zrovna vyhrál volby. Pro ně je politika jen prostředek k zajištění životního standardu, o kterém se běžnému smrtelníkovi ani nezdá.
Proč je u urny v podstatě jedno, koho volíme?
Tento jev mě vede k velmi znepokojivé otázce: Má vůbec cenu házet ten lístek do urny? Pokud je výsledkem každých voleb jen to, že se prostřídají lidé typu Milana a Pavla v křeslech státních podniků, zatímco struktura systému zůstává nedotčena, pak jsme se stali rukojmími politické třídy.
Vidíme to všude kolem sebe. Státní podniky, které by měly fungovat efektivně a sloužit občanům, se staly „trafikami“ pro stranické věrné. Místo toho, aby v jejich čele stáli lidé s prokazatelnými výsledky, vidíme právníky, učitele nebo politology bez zkušeností z byznysu, kteří dostávají odměny, nad kterými zůstává rozum stát. A co je na tom nejhorší? Oni si to obhajují. Tvrdí, že je to „politická odpovědnost“. Ale ve skutečnosti jde jen o systematické rozkrádání veřejného prostoru a trpělivosti nás všech.
Hledání cesty ven
Tento vývoj je toxický. Ničí důvěru v demokracii jako takovou. Lidé vidí, že schopnosti a píle v běžném životě nestačí, pokud nemáte ty správné „kontakty“. Vidí, že se politika stala uzavřeným klubem pro vyvolené, kde ideologie hraje roli pouze pro voliče, ale uvnitř je to jen čistý pragmatismus a sdílení kořisti.
Možná jsem byl naivní, když jsem si myslel, že mým kamarádům jde o víc. Možná jsem jen příliš dlouho věřil, že „právo“ a „spravedlnost“ jsou víc než jen slova v učebnicích. Ale dívat se na to, jak se moji kamarádi z dětství mění v součást tohoto nenasytného soukolí, je bolestivé.
Až příště půjdete k volbám, zamyslete se nad tím, kdo za těmi jmény na kandidátkách stojí. Nehledejte jen hezká hesla nebo agresivní reklamu. Hledejte ty, kteří skutečně něco vybudovali, kteří se museli prosadit v tržním prostředí, aniž by je tam „dosadila“ strana.
