Článek
Místnost voní barvami. Kolem dokola stojí rozestavěné malířské stojany, u nich sedí patnáct lidí s uhly a skicáky v rukou a uprostřed toho všeho stojí malý dřevěný stupínek.
Můj stupínek.
Když jsem před lety poprvé přikývla na nabídku kamaráda z výtvarné akademie, že jim vypadl model pro figurální kresbu a potřebují rychlý záskok, myslela jsem, že to zvládnu levou zadní. Jenže v momentě, kdy jsem stála na kraji toho stupínku a prsty křečovitě svírala uzel na látkovém županu, se mi sevřel žaludek.
V naší společnosti je nahota zvyklá žít jen ve dvou extrémech: buď v absolutním soukromí ložnice, nebo pod nánosem sexuální vyzývavosti v reklamách a na internetu. Představa, že se svléknu před patnácti cizími lidmi a budu dvacet minut bez hnutí stát, aniž by šlo o cokoliv intimního, působila nepřirozeně.
Pak jsem ale udělala ten krok. Župan spadl na zem.
Když se z těla stane objekt
Prvních třicet vteřin bylo nekonečných. Vnímala jsem každý nádech, každý sval v těle i to, jak se mi zrychluje tep. Byla jsem přesvědčená, že všichni ti lidé za stojany vidí moje nedokonalosti. Nesymetrii ramene, nedokonalou kůži na břiše nebo to, jak křečovitě svírám prsty u nohou.
Jenže pak se stalo něco neuvěřitelného.
Místností se ozvalo jen rytmické šustění uhlu po papíře, občasné škrtnutí gumy a tiché, soustředěné dýchání. Podívala jsem se do očí dívce v první řadě, která mě právě zkoumavě pozorovala. V jejím pohledu ale nebylo ani špetka hodnocení, chtíče nebo studu.
Dívala se na mě úplně stejně, jako by se dívala na vázu s ovocem, starou židli nebo krajinu za oknem.
V tu chvíli mi to došlo: pro tyhle lidi jsem v tuhle chvíli přestala být „ta holka v nahotě“. Stala jsem se kompozicí. Tvarem. Souborem křivek, úhlů, světel a stínů. Moje tělo přestalo mít jakoukoliv nálepku.
Anatomie bez filtrů
Živá kresba má v sobě neuvěřitelnou čistotu. Malíř nepotřebuje, abyste byli dokonale vyhlazení. Právě naopak, pro výtvarníka je stokrát zajímavější jizva na koleni, výraznější klíční kost, záhyb na boku při předklonu nebo napjatý sval na lýtku.
Během dvouhodinového bloku jsme střídali rychlé pětiminutové pózy a pak jednu dlouhou, dvacetiminutovou. Udržet jednu pozici bez hnutí je překvapivě těžká fyzická práce. Začne vás bolet rameno, dřevění vám noha, cítíte každý sval. Ale zároveň vstupujete do zvláštního stavu meditace.
Sledovala jsem, jak na papírech kolem mě vznikají různé verze mého těla. Někteří malíři zachycovali rychlé, dynamické skici zobrazené pár tahy uhlu. Jiní detailně stínovali anatomii.
Přijetí nahého těla
Když lekce skončila, oblékla jsem si zpátky džíny a svetr, uvařila si v kuchyňce čaj a prošla se mezi stojany. Prohlížet si výkresy, na kterých jste zachycení v celé své nahotě, je zvláštní zkušenost. Ale poprvé v životě jsem se na sebe nedívala kritickým zrakem.
Nepomyslela jsem si: „Tady vypadám tlustě.“ Ani: „Tohle je můj špatný úhel.“
Místo toho jsem cítila hluboký respekt k tomu, jak lidské tělo funguje. Jak drží rovnováhu, jak hraje se světlem a jak krásná může být obyčejná lidská figura, když z ní sundáme nánosy společenských očekávání, tabu a studu.
Pózování pro malíře mi dalo lekci, kterou by si měl zažít každý: naše tělo tu není od toho, aby neustále někoho vizuálně uspokojovalo nebo splňovalo estetické normy. Tělo je živý organismus, schránka, dům, ve kterém býváme.
Co si odnést do běžného života?
Nemusíte se hned hlásit jako model do výtvarného kroužku (i když je to skvělá terapie). Ale zkuste se někdy v soukromí podívat do zrcadla bez toho, abyste okamžitě zapnuli v hlavě přísného kritika.
Podívejte se na své tělo ne jako na sadu nedostatků k opravení, ale jako na fascinující tvar, který má svůj vlastní příběh, své stíny a své světlo.
Když totiž dovolíte sami sobě zahodit stud, zjistíte, že pod ním nezůstane zranitelnost, ale nečekaná a obrovská svoboda.
