Článek
V českých médiích neustále posloucháme plačtivé příběhy o chudácích v exekucích, kteří se prý „bez vlastního zavinění“ ocitli v dluhové pasti. Dojemné reportáže o tom, jak exekutor zabavil pračku matce samoživitelce nebo jak někdo neustále splácí pět půjček na dovolenou a televizi, mají v nás probudit hlubokou lítost.
U mě tyhle příběhy nevzbudí lítost. Ve skutečnosti mě spíš vytáčejí do běla.
Je na čase skončit s pokryteckou litostí a říct to natvrdo: Za své dluhy si každý nese odpovědnost sám. A stát by neměl dlužníkům odpouštět ani jedinou korunu.
Osobní zodpovědnost: Půjčka není dar, který se nemusí vracet
Žijeme v době, kdy se z jakékoliv vlastní hlouposti stává „sociální problém“. Když si někdo v osmnácti letech vezme rychlou půjčku na nový iPhone, v devatenácti si k tomu přihodí nákup na eshopu a ve dvaceti má na krku exekuci od pěti různých věřitelů, není to selhání systému. Je to selhání vlastní hlavy.
Peníze nerostou na stromě a smlouva se čte předtím, než ji podepíšu. Jestliže někdo utrácí víc, než vydělává, žije nad poměry a ignoruje základní matematiku, nemůže očekávat, že ho z toho stát (tedy z daní nás, poctivých pracujících lidí) vytáhne. Půjčka znamená, že ty peníze musíte vrátit. Tečka.
Plivanec do tváře těm, kteří poctivě šetří
Největším nešvarem různých „milostivých lét“ a dluhových amnestií je to, že trestají poctivost a odměňují nezodpovědnost.
Představte si dva lidi se stejným platem.
- Člověk A se uskromní, nekupuje si věci, na které nemá, občas odmítne dovolenou a pečlivě si hlídá každou korunu, aby měl našetřeno na horší časy.
- Člověk B bezhlavě utrácí, kupuje drahé dárky, jede na drahou dovolenou na dluh, ignoruje upomínky a spoléhá na to, že „se to nějak vyřeší“.
A co udělá stát? Člověku B v rámci nějaké morální snahy polovinu dluhů odpustí, exekuci zastaví a tváří se, jak pomohl sociálně slabým. A co získá člověk A? Akorát pocit, že je totální hlupák, protože se choval zodpovědně. Tohle není sociální spravedlnost. Tohle je motivace k finanční bezohlednosti.
Konec falešné empatie
Nezřídka slyšíme argument, že exekuce ničí lidské životy a že lidé v dluzích nemají šanci začít znovu. Ale proboha – proč by měli mít šanci hned začít znovu, aniž by nesli následky svých činů?
Důsledky jsou přece to jediné, co nás učí se chovat dospěle. Pokud někdo rozbije cizí majetek, jde do vězení. Pokud někdo nezaplatí své závazky, má mít exekuci a jeho majetek se má vydražit. Takto funguje civilizovaný trh a právní stát. Jakmile začneme dluhy „velkoryse promíjet“, bouráme základní pilíř důvěry v ekonomice.
Prestaňme proto z dlužníků dělat oběti systému. Jsou to svobodní lidé, kteří se rozhodli žít na cizí útraty. A dokud nepochopí, že za své chyby musí zaplatit, budeme tu mít pořád stát, který podporuje lenost, nezodpovědnost a finanční anarchii.
