Článek
Světová politická mapa dnes připomíná spíše luxusní domov důchodců než dynamické kolbiště idejí pro 21. století. Zatímco technologie pádí kupředu a klimatická krize klepe na dveře, u kormidel nejmocnějších států světa stojí muži, kteří pamatují černobílou televizi jako převratnou novinku. Donald Trump, Vladimir Putin, Recep Tayyip Erdoğan, Si Ťin-pching, průměrný věk světových lídrů neklesá, spíše naopak. I u nás v České republice se často točíme v kruhu jmen, která v politice figurují desítky let.
Proč ale dopouštíme, aby o budoucnosti rozhodovali ti, kteří v ní už pravděpodobně nebudou?
Komplex „posledního odkazu“
Problémem není věk sám o sobě, zkušenosti jsou v politice neocenitelné. Potíž nastává v momentě, kdy se z vládnutí stane snaha o „zápis do historie“. Vládci na sklonku života mají často tendenci si něco dokazovat.
Když politik v osmdesáti letech začne uvažovat o svém odkazu, může snadno sklouznout k radikalismu nebo agresi. Už totiž nenese následky svých rozhodnutí v horizontu padesáti let. Pokud rozpoutají konflikt nebo zadluží stát, dopady pocítí dnešní dvacátníci, nikoliv oni.
Kde jsou ti mladí a čistí?
Máme mezi sebou zástupy talentovaných, vzdělaných a morálně pevných mladých lidí. Proč tedy nejsou vidět v nejvyšších patrech moci?
- Systém nastavený pro „staré struktury“: Politické strany jsou často rigidní hierarchie, kde se na vrchol stoupá desítky let. Mladý člověk s čistými úmysly je často semlet vnitrostranickými intrikami dříve, než se dostane na kandidátku.
- Nedostatek kapitálu: Politická kampaň stojí peníze. Mladí lidé obvykle nedisponují kontakty na oligarchy a finanční skupiny, které by jejich start sponzorovaly.
- Apatie voličů: Existuje začarovaný kruh. Mladí nechodí k volbám, protože mají pocit, že je nikdo nereprezentuje. A politici nereprezentují mladé, protože vědí, že jejich hlavní volební silou jsou senioři, kteří k urnám dorazí vždy.
Proč si je nevolíme?
Často podléháme iluzi, že „šediny znamenají stabilitu“. Máme strach z nezkušenosti. Jenže co je nebezpečnější? Nezkušenost mládí, která je ochotná se učit, nebo zkostnatělost stáří, která odmítá pochopit moderní svět, kryptoměny, umělou inteligenci či nutnost ekologické transformace?
Volíme si známé tváře z pohodlnosti. Je snazší hodit hlas někomu, koho známe z televize třicet let, než si vyhledat program mladého liberála nebo konzervativce, který mluví o věcech, kterým možná nerozumíme úplně do hloubky.
Je čas na „vtrhnutí“ do politiky
Pokud chceme změnu, nemůžeme čekat, až nám ji staří pánové laskavě předají. To se nestane. Moc se nepředává, moc se bere.
- Mladí se musí přestat politiky štítit. Politika není „špína“, je to nástroj správy našeho společného prostoru. Pokud ji necháme jen těm, kterým jde o ego, bude špinavá i nadále.
- Musíme vyžadovat limity. Debata o věkovém stropu pro volené funkce (např. po vzoru odchodu do důchodu) se stává legitimní otázkou.
- Solidarita generací. Nejde o boj proti starým lidem, ale o rovnováhu. Pokud má společnost přežít, musí mít v čele lidi, kteří mají v dané zemi aktivní budoucnost.
Je načase, aby se mladá generace „vzchopila“. Ne s agresí, ale s oněmi čistými úmysly a energií, která starým lídrům už dávno chybí. Budoucnost totiž patří těm, kteří v ní budou žít, ne těm, kteří se z ní snaží udělat pomník své vlastní zašlé slávy.
Jaký konkrétní krok by podle vás nejvíce pomohl tomu, aby se mladí lidé přestali politiky bát a začali do ní aktivně vstupovat?
