Článek
Uznávám to bez okolků. Jsem typ holky, která má v sobě asi až moc naivního soucitu a věří, že v každém člověku se skrývá dobrosrdečná duše. Když jsem proto před časem inzerovala pronájem svého malého bytu po babičce, ozvali se oni. Mladý, upraveně působící pár s velkýma očima a příběhem, který mě dojal.
Slibovali klidné bydlení a s třesoucím se hlasem vysvětlovali, že akutně potřebují střechu nad hlavou, protože je předchozí pronajímatel nečekaně vyhodil na ulici. Moje vnitřní ochranářská a trochu naivní stránka pošeptala: „Chudáci, těm musím pomoct“. Smlouvu jsme podepsali tak nějak napůl v dobré víře, s přimhouřenýma očima nad tím, že zálohu na jistotu doplatí až příští měsíc.
Jak hluboce jsem se mýlila, to jsem zjistila už o šest měsíců později.
Sliby, chyby
První dva měsíce probíhaly vlastně docela standardně. Nájem sice přišel s pětidenním zpožděním, ale přišel. Pak se ale začaly dít podivné věci. Na mé zprávy a telefonáty reagovali čím dál tím víc zdrženlivě. „Promiňte, hodně práce, řešíme rodinnou krizi,“ zněly standardní výmluvy.
Když peníze nepřišly ani po šedesáti dnech a v telefonu se ozývala už jen hlasová schránka, začala jsem tušit průšvih. Vydala jsem se na kontrolu. Už na chodbě domu mě přivítal podivný, těžký zápach, který nevěstil nic dobrého.
Otočila jsem klíčem a vletěla dovnitř. To, co se mi naskytlo před očima, vypadalo jako po výbuchu bomby.
Krutý budíček a realita českých exekucí
Po původně útulném bytě nezůstalo téměř nic.
- Kuchyňská linka: Kompletně politá neznámou leptavou tekutinou, dvířka vysazená z pantů, spotřebiče nefunkční a plné plísně.
- Podlahy: V obývacím pokoji propálené od nedopalků.
- Osobní věci: Po nájemnících ani památka. Zato tu po nich zůstaly hory odpadků, staré oblečení a na stěnách vzkazy, které raději nebudu citovat.
Když jsem v šoku zavolala policii, pánové v uniformách jen povzdechli a pronesli větu, kterou do konce života nezapomenu: „Paní, tohle ještě dopadlo dobře. Podobných případů řešíme týdně několik.“
Týdny a měsíce poté se proměnily v noční můru. Kolotoč s úřady, marné obcházení exekutorů, kteří mi s chladnou tváří vysvětlovali, že z „nemajetných lidiček“ nikdy nic nedostanu. Moje peněženka krvácela a psychika byla na bodu mrazu.
Poučila jsem se?
Odešla jsem z té zkušenosti o několik let starší, s prázdnějším kontem, ale s obrovskou životní zkušeností.
Už jsem dospěla z toho naivního snu, že každý člověk s úsměvem a smutným příběhem je čestný partner pro spolupráci. Dneska bych si každého nájemníka lustrovala skrz registry, prověřovala reference a na nějaké „dneska nemám hotovost, zaplatím zítra“ bych už v životě neskočila.
A tak vzkazuji všem majitelům nemovitostí, kteří mají tendenci být příliš měkcí: Dobré srdce je sice fajn, ale smlouva, nekompromisní prověrka a kauce předem jsou v dnešním světě nejlepší přátelé každého pronajímatele. Protože zachraňovat cizí životy na vlastní náklady se zatraceně nevyplácí!
