Článek
Všechno probíhalo skvěle. Tlumené světlo, dobré víno a rytmus, který neměl žádnou chybu. Jenže pak přišel ten moment. Letmý pohyb najednou vystřídalo divné ztuhnutí, tiché sprosté slovo a výraz v jeho tváři, který ze vteřiny na vteřinu smetl veškerou romantiku ze stolu.
„Ono se to… protrhlo,“ hlesnul.
V tu chvíli byl konec. Bylo přesně 02:15 v noci z pátku na sobotu. Rozsvítila jsem světlo, které nás oba brutálně oslnilo, a začal závod s časem i s lidskou psychikou.
Krize má fascinující schopnost strhnout z lidí jakoukoliv přetvářku. Během deseti vteřin se ukáže, jestli vedle sebe máte parťáka, nebo další dítě, o které se musíte postarat. Můj nový objev bohužel spadal do té druhé kategorie. Zatímco já jsem s chladnou hlavou otevírala telefon a hledala spádovou pohotovost s nonstop lékárnou, on pobíhal po pokoji v boxerkách, zmateně si držel hlavu a neustále dokola opakoval, že je to v prdeli a co budeme dělal, když to nezabere.
Když jsme konečně nasedli do auta, atmosféra v kabině byla hustá. Místo rozvážného muže vedle mě seděl uzlíček nervů. Zbrklá jízda, řezání zatáček na červenou a dramatické vzdychání na každé křižovatce mě přivedly k jedinému poznání: tenhle kluk by nepřežil ani slabší bouřku, natož reálný životní problém.
Stát ve tři ráno v chladné předsíni pohotovosti a čekat na lékárníka není zrovna vyvrcholení večera, které si dáte do deníčku. Ale když jsem v autě cestou zpátky spolkla tabletku a zapila ji odstátou vodou z plastové lahve, udělala jsem si v duchu jasnou čárku.
Lék zafungoval spolehlivě. A jako bonus mi ta čtrnáctikilometrová noční mise ušetřila několik měsíců zbytečného chodění s chlapem, který při prvním náznaku problému ztratí půdu pod nohama.
