Článek
Vlastní krev, cizí lidi: Proč je doma bitevní pole a ne domov
Je mi šestnáct. Měl by to být věk, kdy řeším školu, první opravdové vztahy nebo to, co budu dělat v létě. Místo toho trávím většinu času v koutě svého pokoje se sluchátky na uších, abych neslyšela ten dusivý klid v obýváku, který každou chvíli vystřídá bouřka. Pokud se mě zeptáte, jaký mám vztah s rodiči, moje odpověď je krátká a hnusná: Nenávidím je. A jsem si stoprocentně jistá, že oni nenávidí mě.
Možná to zní jako typický pubertální výkřik, ale věřte mi, tohle není jen „fáze“. Tohle je dlouhodobý stav totálního rozkladu všeho, co by měla rodina znamenat.
Dům plný neviditelných zdí
U nás doma se nemluví, u nás se jen oznamuje nebo vyčítá. Máma s tátou na mě koukají jako na nějaký nepovedený projekt, který jim jenom kazí tabulky. Každý můj krok je pod drobnohledem, ale ne proto, že by o mě měli strach, ale proto, aby měli co kritizovat.
- „Proč vypadáš takhle?“
- „Proč nemáš lepší známky?“
- „Proč jsi tak neschopná?“
Tyhle věty jsou u nás jako ranní káva – prostě standard. Cítím z nich tu čirou nechuť. Vidím jim to v očích, když se na mě podívají. Je to ten pohled „tohle jsme si nevybrali“. A já v sobě cítím to samé. Když je vidím, sevře se mi žaludek. Nenávidím jejich hlasy, jejich názory, jejich neustálou potřebu mě formovat do něčeho, čím nejsem a nikdy nebudu.
Hra na dokonalost vs. realita
Nejvíc mě ničí ta přetvářka. Před babičkou nebo sousedy jsou to ti nejskvělejší rodiče. „Naše dcera je teď v těžkém věku, víte, ale snažíme se,“ říkají s tím svým falešným úsměvem. Jakmile se ale zavřou dveře, masky padají.
V jejich očích jsem jenom problém, který je potřeba vyřešit. Každá moje snaha o komunikaci skončí buď jejich výsměchem, nebo totálním ignorováním. Pak se diví, že mlčím. Jenže proč bych měla mluvit, když každé moje slovo použijí jako zbraň proti mně?
Nenávist není jen o křiku. Ta nejhorší nenávist je tichá. Je to ta chvíle, kdy projdu kolem táty v kuchyni a on se ani nepodívá. Jako bych byla vzduch. Jako bych byla chyba v matrixu jejich „dokonalého“ života. Štve mě, že mě stvořili dva lidé, kteří mě vlastně vůbec neznají a ani znát nechtějí.
Proč je nenávidím?
Lidi mi říkají: „Měla bys jim být vděčná, živí tě, máš kde bydlet.“ Jo, skvělý. Takže za to, že mě ošatí a nakrmí, jim dlužím svoji duši? Mám být vděčná za to, že se doma cítím jako vězeň?
Nenávidím je, protože mě naučili, že láska je podmíněná. Že mě budou mít rádi, jen když budu plnit jejich sny. Nenávidím je za to, že mě nenechají dýchat. Že mi nevěří. Že se mě nikdy nezeptali „Jak se doopravdy cítíš?“, aniž by v tom byl sarkasmus.
A co je nejhorší? Nenávidím je za to, že mě donutili nenávidět samu sebe. Protože když vám ti nejbližší lidé od dětství naznačují, že jste zklamání, začnete tomu věřit.
Oni nenávidí mě – a já to vím
Někdo by mohl říct, že rodiče své děti milují vždycky. To je blbost. Jsou rodiče, kteří prostě litují, že děti mají. Vidím to v tom, jak se máma tváří, když se mě dotkne. Vidím to v tátově agresi, když udělám sebemenší chybu. Pro ně jsem jenom koule u nohy.
Občas v noci přemýšlím, jaké by to bylo mít domov, kam se člověk těší. Kde se nemusí bát říct svůj názor. Kde není každá věta začátkem války. U nás je to ale tak, že se navzájem jenom tolerujeme pod jednou střechou, protože nám nic jiného nezbývá. Čekají, až mi bude osmnáct, aby mě mohli vypustit a mít klid. A já? Já odpočítávám dny, minuty a vteřiny, až za sebou zavřu tyhle dveře naposledy.
Co dál?
Tenhle pocit je jako jed. Rozlézá se to v člověku a ničí to všechno kolem. Možná se to jednou změní, možná až budu pryč, budeme schopni spolu prohodit dvě věty bez toho, abychom si chtěli ublížit. Ale teď, v tuhle chvíli, je to prostě takhle: Jsme cizinci, co se náhodou potkali v jednom bytě a navzájem se ničíme.
