Článek
Tak nějak jsem si to říkal celou cestu na jih. Deset hodin v autě, vedle mě mladší ségra s AirPodama a věčně se hádající rodiče o to, jestli máme jet přes Záhřeb nebo po dálnici přes Slovinsko. Dovolená jako za starých časů. Pláž, zmrzlina, večer karty nebo procházka po korzu. Klasika. Už jsem se smířil, že letošní léto bude takové poklidné.
První den jsem si řekl, že aspoň uteču na vodu. Vytáhl jsem nafukovací paddle board, nasoukal neoprenový top (bylo fakt vedro, ale na slunci na moři člověk spálí jak nic) a vyrazil dál od pláže. Rodiče se ségrou se koupali blízko břehu, tak jsem jim jen zamával a zmizel za prvními bójkami. A tam jsem ji uviděl.
Dívka na bílém paddle boardu, asi o dva tři roky mladší než já, dlouhé tmavé vlasy spletené do copu, co jí sahal skoro k pasu. Pádlovala sama, taky dost daleko od davu. Když jsem se přiblížil, otočila se a usmála se – takový ten úsměv, co říká „jo, taky se tu nudím“.
Začali jsme kecat. Jmenovala se Katka, z Brna, taky je tady s rodičema a mladším bráchou. Za chvíli jsme si stihli vyměnit asi všechno podstatné a najednou to bylo jako bychom se znali měsíce. Pak řekla: „Pojď, za tou velkou skálou je malá pláž, nikdo tam nechodí, jsou to jen kameny a moře.“
No jasně, že jsem šel.
Přivázali jsme boardy k sobě, aby se nehýbaly, sedli jsme si na ně naproti sobě, nohy ve vodě. Mluvili jsme, smáli se, pak nastalo to ticho… víš, to ticho, kdy už oba víte, co přijde, ale ještě to nikdo neřekne nahlas.
„Máš krásný vlasy,“ vypadlo ze mě jako první. Ona se zasmála, sklopila oči a řekla: „A ty máš pěkný zadek v těch plavkách, všimla jsem si hned.“
No a pak už to šlo samo.
Pochválil jsem ji ještě za zbytek těla, ona mě za ramena a za to, jak pěkně pádluju. Najednou její ruka na mém stehně, pak výš… a pak už klečela na boardu, lehce se pohupovala s vlnami a já jsem jen zavřel oči a nechával to na ní. Když skončila, olízla si rty, mrkla na mě a řekla: „Aby sis na mě zítra vzpomněl.“ Dohodli jsme se na další den, stejný čas, stejné místo.
A tak to začalo.
Každý den jsme se scházeli za tou skálou. Někdy jsme jen leželi na boardech vedle sebe, povídali si a líbali se, dokud jsme neměli vyschlá ústa od slaný vody. Jindy jsme to brali vážněji.
Seděla na mně obkročmo, pomalu se pohupovala v rytmu vln, občas se vlna převalila přes nás a my jsme se jen zasmáli a pokračovali. Jindy zase 69 na dvou spojených boardech – trochu balancování, trochu smíchu, když jsme málem spadli, ale stálo to za to.
Celá dovolená najednou měla úplně jinou barvu. Ráno jsem se těšil na odpoledne, odpoledne jsem žil pro ty dvě hodiny za skálou, večer jsem pak seděl u stolu s rodičema, jedl ryby a tvářil se, že jsem byl jen na projížďce na paddle boardu.
Rodiče byli v klidu. „Aspoň se hýbeš, to je dobrý,“ říkal táta. Kdyby věděli.
Poslední večer jsme si na závěr dali dlouhou, pomalou jízdu při západu slunce. Vlny byly skoro jako olej, všechno oranžové a růžové. Katka mi pak ještě dlouho seděla v klíně, hlavu položenou na mém rameni a říkala:
„Víš, že tohle je asi nejlepší dovolená s rodičema, co jsem kdy měla?“
A já jsem jí musel dát za pravdu.
Někdy je prostě lepší se plést. A pořádně se plést.
