Článek
Se sousedem se prakticky neznáme. Když se potkáme u popelnic, prohodíme neurčité přikývnutí. S jeho ženou je to o něco vřelejší, přes nízký živý plot prohodíme pár vět o počasí nebo o tom, jak se zbavit plevele. Kamarádství to ale rozhodně není. Přesto o jejich manželství víme věci, o kterých nemá chudák soused ani tušení.
Máme totiž dokonalé maskování. Naše okno z obýváku vede přímo na jejich příjezdovou cestu. A tak nedobrovolně (a přiznejme si, po čase i trochu dobrovolně) sledujeme reality show naší ulice.
Scénář, který se opakuje s přesností hodinek
Funguje to jako švýcarský stroj. Soused naloží do kufru auta kufřík, políbí manželku na tvář a odjíždí na dvoudenní služební cestu.
Dveře se za ním ještě ani pořádně nezavřou a u nás doma už nastává lehká mobilizace. Nepotřebujeme televizní program, víme přesně, co bude následovat. Netrvá to ani dvě hodiny a na příjezdové cestě se objeví auto, které už za ty měsíce bezpečně poznáme.
Z auta vystoupí on. Sousedka už čeká mezi dveřmi, lehký úsměv, žádné velké cavyky. A divadlo začíná.
Pocit viny vs. lidská zvědavost
Možná si říkáte, že bychom se měli stydět. Že bychom měli zatáhnout žaluzie, nedívat se a dělat, že se nás to netýká. Nebo, že bychom měli jít a sousedovi otevřít oči.
Jenže realita všedního dne je složitější:
- Není to náš život: Nejsme strážci morálky celé ulice. Nevíme, co se děje za zavřenými dveřmi jejich ložnice, když jsou sami. Možná mají nefunkční vztah, možná spolu nežijí, možná je to tichá dohoda.
- Faktor voyeurství: Jsme jenom lidi. Když vám přímo pod nosem běží šťavnaté drama, je téměř nemožné nevyhlížet z okna a nesledovat, v kolik hodin to známé auto zase odjede.
Stala se z toho jakási naše soukromá hra. Sedíme u večerního čaje, hlídáme světla na příjezdové cestě a říkáme si: „Tak co, přijede dneska? Přijel!“
Hranice mezi sousedskou zdvořilostí a tajemstvím
Nejbizarnější na celé situaci jsou ta následující rána. Sousedka v teplákách zalévá na zahradě muškáty, usměje se a zavolá přes plot: „Pěkné ráno, dneska bude ale horko, že?“
Usměju se zpátky, přikývnu a prohodím něco o předpovědi počasí. V duchu si ale říkám, jak zvláštní je lidská nátura. Dvě hodiny zpátky z jejího domu odešel cizí muž a teď tu stojí jako vzorná hospodyňka, která čeká, až se jí vrátí manžel z pracovní cesty.
A víte co? My jí to tajemství nepokazíme. Není to naše věc. Ale až soused příště zase sbalí kufry a odjede, budeme u okna sedět znova. Protože život za sousedovým plotem píše ty nejlepší příběhy.
