Článek
Pamatujete si na ten moment? Sedíte s partou v oblíbené hospůdce, vládne skvělá nálada, venku začíná jaro a někdo nadhodí ten osudový dotaz, co kdybychom letos vyrazili na letní dovolenou všichni společně. V hlavě se vám okamžitě vykreslí idylický obraz pronajatého domu s výhledem na hory nebo moře, společné grilování a nekonečné salvy smíchu. V tu chvíli to zní jako nejlepší nápad na světě a vy se necháte strhnout kolektivním nadšením. Jenže realita nás velmi rychle a poměrně bolestivě vyléčila. Po několika pokusech o nalezení kolektivního štěstí jsme s partnerem dospěli k radikálnímu, ale pro naše duševní zdraví nezbytnému rozhodnutí, že s přáteli už na dovolenou nikdy nepojedeme. Vrátili jsme se k cestování v páru a nemůžeme si to vynachválit, protože jsme zjistili, že přátelství u piva a přátelství v režimu čtyřiadvacet hodin denně na cizím území jsou dvě naprosto odlišné disciplíny.
Největší kámen úrazu se ukázal hned první ráno každého společného výletu. Naše představa ideálního dne začíná kolem sedmé hodiny ranní, kdy milujeme ten absolutní klid, kdy se příroda teprve probouzí a vzduch je ještě svěží a chladivý. Sbalíme batohy, dáme si rychlou snídani a v osm už jsme na cestě na první vrchol nebo vyhlídku, abychom si užili místa bez davů turistů. Naši přátelé mají ovšem biorytmus nastavený přesně opačně. Pro ně dovolená začíná takzvaným vyspáním se do růžova, což v jejich překladu znamená snídani nejdříve v deset dopoledne. Zatímco my už jsme měli v nohách deset kilometrů a nejlepší část dne za sebou, oni se teprve začali dohadovat, kdo dojde do místní pekárny pro čerstvé pečivo. Výsledkem bylo buď to, že jsme na ně dvě hodiny nervózně čekali a přicházeli o drahocenný čas, nebo jsme vyrazili sami a zbytek dne museli čelit pasivně agresivním poznámkám o tom, že se trháme od party a nejsme dostatečně kolektivní.
Dalším zásadním bodem sváru byla samotná náplň času a filozofie odpočinku. My jsme zapřisáhlí zastánci aktivní dovolené a chceme během těch pár dnů volna vidět co nejvíc, prozkoumat skrytá zákoutí a večer padnout do postele s oním příjemným pocitem fyzické únavy. Pro nás je pohyb tou nejlepší formou relaxace. Naši kamarádi však vyznávali čistý hédonismus zaměřený na konzumaci. Jejich hlavním cílem bylo najít nejbližší dobrou restauraci, tam strávit tři hodiny obědem, proložit to několika skleničkami vína nebo piva a zbytek odpoledne v podstatě jen trávit a odpočívat po jídle. Zatímco my jsme s nadšením studovali mapu a hledali stezky k vodopádům, oni pečlivě analyzovali vinný lístek. Pochopitelně má každý právo na svůj styl odpočinku, ale problém nastává ve chvíli, kdy se tyto dva světy mají spojit v jeden harmonický celek. Kompromis v tomto případě v podstatě neexistuje, protože buď se k smrti nudí jedna skupina, nebo je vyčerpaná a otrávená ta druhá.
Večerní rituály byly pak pomyslným hřebíčkem do rakve našich společných výprav. Po celém dni stráveném venku jsme se vždy těšili na sprchu, lehkou večeři a klid u knížky. Kolem desáté večer už se nám pravidelně klížily oči a těšili jsme se na spánek, abychom byli ráno opět fit. Jenže pro naše přátele v tu chvíli zábava teprve gradovala. Otevíraly se další lahve, hudba začala hrát hlasitěji a konverzace se stáčela k tématům, která se dají v plném nasazení řešit jen v podnapilém stavu. V tenkostěnném pronajatém domě neexistuje žádný únik a i když se zavřete do svého pokoje, slyšíte každý výbuch smíchu a cinkání skleniček. Ráno, když jsme my byli připraveni vyrazit, oni bojovali s těžkou kocovinou a celý kolotoč pozdního vstávání a následné mrzutosti se opakoval nanovo.
Mnoho lidí nám říkalo, že se prostě musíme umět domluvit a že si každý může dělat svůj vlastní program. Teoreticky to zní jako skvělý plán, ale v praxi to v rámci jedné party téměř nikdy nefunguje. Společná dovolená se zkrátka vnímá jako společná aktivita a pokud se od skupiny neustále oddělujete, začne se vytrácet ten původní důvod, proč jste spolu vůbec jeli. Vzniká zbytečné napětí, pocity viny a nakonec se stejně přistihnete, že děláte věci, které vás vlastně nebaví, jen aby byl zachován klid v rodině a nikdo se neurazil. Dnes už víme, že náš čas je příliš drahý na to, abychom ho trávili čekáním na někoho, kdo má úplně jiné priority a životní tempo. Dovolená v páru nás neuvěřitelně stmeluje, jedeme si ve svém vlastním rytmu, zastavíme přesně tam, kde chceme my, a nikomu nemusíme nic vysvětlovat ani se omlouvat za to, že chceme jít spát dřív.
