Článek
Když dneska otevřete Instagram nebo zapnete zprávy, člověk má pocit, že se řítíme do úplné záhuby. Všude samá krize, špatné zprávy, naštvaní lidi v tramvaji a pocit, že nikdo nikomu nevěří. Sama jsem byla na této vlně celou loňskou zimu. Připadalo mi, že se lidskost bleskovým tempem vytrácí a zbylo jen plno cynismu.
Pak se mi stala jedna drobná věc, která mi totálně přepla můj pohled.
Byl zrovna ten nejhnusnější listopadový pondělek, kdy pršelo, boty se promáčely a v práci se mi zhroutilo všechno, co mohlo. Zmrzlá, s brekem na krajíčku a nákupem v taškách jsem se šourala k domovu. V podchodu mi z tašky vypadla krabice s vajíčky a rozprskla se přímo na špinavou zem. V tu chvíli jsem se prostě sesypala a začala brečet přímo tam na místě.
A tehdy se to stalo. Z davu spěchajících lidí, kteří mě do té doby bezcitně obcházeli, najednou vystoupila starší paní s barevným deštníkem. Beze slova mi podala čistý kapesník, pomohla mi posbírat zbytek nákupu, usmála se a řekla: „Hlavu nahoru, holka, tyhle dny občas musí být, aby ty hezké stály za to.“ O kousek dál mi mladík v mikině podal peněženku, kterou jsem vytrousila, aniž bych si všimla, a chlapík v trafice mi daroval malou čokoládu se slovy: „Na nervy, zadarmo.“
V tom momentě mi došlo, jak moc se mýlíme, když soudíme svět podle titulků v novinách.
Svět totiž netvoří politici v oblecích ani algoritmy sociálních sítí, které žijí z našeho strachu. Svět tvoříme my – vy, já, lidé v obchodech, sousedi a cizinci na ulici. A čím víc se rozhlížím kolem sebe, tím víc vidím, kolik nečekané dobroty se skrývá v každém rohu.
Lidé v metru drží místa pro starší, pejskaři se zastavují a povídají si o štěňatech a neznámí lidé si navzájem skládají komplimenty na oblečení. Tyhle věci se sice nedávají do hlavních zpráv, protože „hodný člověk pomohl babičce přes přechod“ není tak zajímavé jako katastrofa, ale děje se to. Každý den.
Zkusila jsem si udělat takový malý osobní experiment. Každý den si do mobilu napíšu jednu hezkou věc, kterou pro mě někdo cizí udělal, nebo kterou jsem viděla. A víte co? Od té doby můj život vypadá úplně jinak. Ne proto, že by se svět venku změnil, ale proto, že jsem konečně začala vnímat to hezké, co tu celou dobu bylo.
Takže se nebojte zvednout hlavu od displeje a usmát se na lidi kolem sebe. Uvidíte, že se vám ten úsměv vrátí. Protože svět je ve skutečnosti mnohem heštější, milejší a teplejší místo, než si v tom každodenním shonu vůbec ochotni připustit.
