Článek
Uznávám to bez okolků a s obličejem rudým ještě teď, když si na to vzpomenu. Můj orientační smysl v kombinaci s únavou po celém dni a několika skleničkami vína na hotelovém baru totiž dokážou stvořit nefalšovanou noční můru.
Všechno to začalo v příjemném horském hotelu, kam jsme s přítelem odjeli na prodloužený víkend. Večer jsme proseděli v hotelovém baru, probírali blbosti a smáli se. Kolem půlnoci jsem usoudila, že moje baterky jsou na nulovém bodě, a rozhodla se odejít na pokoj dřív než moje drahá polovička. Přece jen, postel volala.
Vyrazila jsem sama do chodeb. Všechny vypadaly naprosto stejně – tlumené světlo, hnědé koberce, dveře vedle dveří. Došla jsem do „našeho“ třetího patra, vytáhla přístupovou kartu a přiložila ji k zámku.
Záhadné dveře a bleskový svlékací rituál
Tady někde nastal první zádrhel v matrixu. Karta sice nerosvítila zelené světlo ihned, ale po dalším přiložení zámek cvakl a dveře povolily. V chodbě byla tma jako v ranci. V mých představách už mezitím přítel dávno spal, a tak jsem nechtěla rozsvěcet a budit ho.
V tichosti jsem za sebou zaklapla dveře, odkopla boty a s pocitem, že se těším do pelíšku, ze sebe shodila šaty. Zůstala jsem jen v krajkovém spodním prádle, sáhla po peřině a s blaženým povzdechem zahučela do postele.
V pokoji bylo příjemné teplo. Přitulila jsem se k postavě pod peřinou, hodila na ni ruku a spokojeně zavřela oči. „Tak dobrou noc, miláčku,“ blesklo mi hlavou.
Hluboký německý hlas
Uběhlo asi pět minut, během kterých jsem pomalu odplouvala do spánku. Vtom se postava vedle mě zavrtěla. Ucítila jsem cizí, mnohem mohutnější rameno a silnou hruď.
Než jsem stihla cokoliv promyslet, zpod peřiny se ozvalo hluboké, zvučné a naprosto cizí:
„Was zum Teufel…? Wer ist da?!“ (Co to k čerta…? Kdo je to?!)
Vteřinu jsem na to zírala s prázdnou hlavou. Pak se vedle mě rozsvítilo noční světýlko.
Otočila jsem hlavu a pohlédla do vyděšených, ospalých očí staršího německého turisty, který na mě zíral s výrazem člověka, co právě zjistil, že mu do postele spadl meteorit. Já na něj v polotmě zírala v krajkovém prádle a s pusou dokořán.
Moje reakce byla blesková. Vypískla jsem takovým tónem, že by to probudilo i nebožtíky, vyskočila z postele jako popálená, popadla své šaty a boty a vyletěla jsem z pokoje ven.
Zůstala jsem stát na chodbě, klepala se po celém těle a vtom z vedlejšího pokoje vyšel můj skutečný přítel s kelímkem vody v ruce. Když mě uviděl bosou, napůl oblečenou a s hysterickým pláčem v očích, zmateně se zeptal: „Lásko, co tady proboha vyvádíš?“
Nejsmutnější na tom bylo, že když německý pán druhý den ráno potkal mého přítele na snídani, s úsměvem ho poplácal po rameni a lámanou angličtinou pronesl: „Máte moc pěknou přítelkyni, mladý muži. Ale příště ať si zkontroluje číslo pokoje!“
