Článek
Včera v noci to zase přišlo. Zhasli jsme světla, zalezli pod peřinu a já se těšila na to, jak po celém dni vypnu hlavu. Místo toho se ale přítel otočil na bok, zabořil obličej do polštáře a pronesl větu, která mi spolehlivě zařízla jakékoliv myšlenky na intimitu: „Víš, mně na tobě občas vadí, jak jsi v posteli strašně tichá. Moje ex byla teda úplně jiná, ta to prožívala naplno, křičela a celkově to bylo mnohem víc… živý.“
Ležela jsem v temnotě, koukala do stropu a cítila, jak se ve mně míchá vztek, lítost a obrovská vlna trapnosti.
Porovnávání s minulostí jako smrtelná rána
Ženy to znají moc dobře. Veta typu „Moje bývalá dělala tohle…“ nebo „Ta před tebou byla v tomhle lepší…“ funguje ve vztahu jako spolehlivá rozbuška. V ložnici to ale bolí stokrát víc. Intimita je křehká věc, vyžaduje bezpečí a důvěru. Jakmile vám chlap vmete do obličeje, že nejste tak hlučná, vášnivá nebo „akční“ jako jeho ex, vteřinově v vás zhasne veškeré jiskření.
Místo uvolnění se ve mně okamžitě zapnul vnitřní kritik a výkonnostní mód. Aha, takže jsem vlastně nudná. Měla bych víc křičet? Dělat divadlo? Jódlovat?
Jenže já jsem povahou klidná. Prožívám věci intenzivně uvnitř sebe, v tichu, v naprostém soustředění na ten dotek, na tu blízkost. Nevinou mě hlasité projevy, nepotřebuji strhnout sousedy z postele, abych věděla, že si to užívám. Moje vášeň má prostě jinou frekvenci.
Když se z milování stane divadelní představení
Když jsem nad tím ráno u kávy přemýšlela hlouběji, došlo mi, kam tahle logika vede. Kdybych se teď začala přetvařovat, hekat a křičet jen proto, abych splnila jeho tabulky a vyrovnala skóre s jeho ex, co by to bylo za sex? Bylo by to falešné divadlo pro jednoho diváka. Hraná vášeň, která má za cíl pohladit mužské ego, zatímco moje vlastní já by stálo kdesi v koutě a kroutilo se trapností.
Vztah přece není soutěž v decibelech. Pokud chlap hledá hlasitou herečku z filmů pro dospělé, měl u těch ex zůstat. Já jsem sice tichá, ale jsem to já.
Lekce v sebedůvěře
Ten večer jsem se k němu nepřitulila a poprvé v životě jsem neměla potřebu se omlouvat za to, jaká jsem. Když to téma večer znovu nakousl s tím, že to přece „nemyslel tak zle“, podívala jsem se na něj a řekla mu to úplně klidně: „Jestli chceš hluk, kup si lístky do kina. Jestli chceš mě, musíš mě brát takovou, jaká jsem, i s mým tichem.“
Zůstal na mě chvíli koukat s otevřenou pusou, protože to zjevně nečekal. A víte co? Od té doby je v ložnici podezřele klid, ale kupodivu mnohem víc upřímný. Protože skutečná intimita nepotřebuje křik. Potřebuje jen dva lidi, kteří se nesnaží žít v iluzi minulosti, ale jsou konečně přítomní sami sebou.
