Článek
Pach indického koření, horký vlhký vzduch a neustálé troubení rikš mi ještě pořád vězí v paměti. Když jsem před třemi měsíci nastupoval do letadla směr Bengalúr, cítil jsem se jako vítěz. Dostal jsem důvěru firmy, měl jsem zaškolit nový tým a zajistit nám tak finanční polštář pro budoucnost, o které jsme s Lenkou každý večer mluvili.
„Zvládneme to,“ řekla mi tehdy na letišti a tiskla mi ruku tak pevně, až to bolelo. „Tři měsíce jsou jen záblesk v celém životě.“ Věřil jsem jí každé slovo. Věřil jsem nám.
Naděje v barvách indického prachu
První měsíc v Indii byl intenzivní. Práce od nevidím do nevidím, kulturní šok a nekonečné videohovory. Každý večer jsem unavený seděl na hotelovém balkoně a vyprávěl jí o chaosu v ulicích, o barvách sárí a o tom, jak moc mi chybí její ranní káva.
Lenka byla moje kotva. Když se mi nedařilo, její obličej na displeji byl to jediné, co mě drželo nad vodou. Plánovali jsme, že až se vrátím, vezmeme si hypotéku na ten dům u lesa, o kterém snila. Šetřil jsem každou rupii, bral jsem přesčasy. Všechno to mělo smysl.
Pak se ale něco změnilo.
Ticho, které bolelo víc než hluk ulice
Druhý měsíc začaly být hovory kratší. „Jsem unavená,“ říkala. „Jdu ven s partou, ozvu se zítra.“ Pak přišla věta, která mě měla varovat: „Marek se o mě teď hrozně stará, pomohl mi s tím rozbitým odpadem v kuchyni.“
Marek. Můj nejlepší kamarád od střední. Člověk, kterému jsem nechal klíče od bytu, aby Lence pomohl, kdyby se něco stalo. Cítil jsem vděčnost, že na ni není sama. Jak hluboce jsem se mýlil.
Poslední dva týdny už byly jen o strohých textovkách. Srdce mi bušilo úzkostí, kterou jsem si odmítal přiznat. Namlouval jsem si, že je to jen únava z odloučení. Že až se otevřou dveře našeho bytu, všechno se vrátí do starých kolejí.
Návrat do prázdna
Ten den byl mrazivý. Štiplavý český leden mě udeřil do tváří hned, jak jsem vyšel z letiště. Chtěl jsem ji překvapit, neřekl jsem jí přesný čas příletu. V hlavě jsem si přehrával ten moment: hodím kufr na zem, obejmu ji a už nikdy nepustím.
Když jsem otočil klíčem v zámku, zarazilo mě to ticho. Žádná televize, žádná vůně večeře. Jen pachuť stojatého vzduchu.
Vstoupil jsem do obývacího pokoje a svět se mi zastavil.
- Zmizely kytky z parapetu.
- Zmizely fotky v rámečcích na komodě.
- Zmizelo její křeslo, ve kterém si četla.
V ložnici zůstala jen holá matrace. Skříně byly dokořán a zely prázdnotou. Jediné, co po ní zbylo, byl malý lístek na kuchyňské lince. Písmo bylo roztřesené, ale krutě jasné:
„Promiň. Nezvládla jsem to. Marek mi dal pocit, že jsem důležitá tady a teď, ne až za tři měsíce nebo za deset let. Nehledej nás.“
Tři měsíce vs. celý život
Sedl jsem si na podlahu uprostřed toho prázdného bytu, který měl být naším domovem. V kapse jsem ještě žmoulal krabičku s prstýnkem, který jsem koupil v jednom zapadlém klenotnictví v Dillí. Měl to být symbol našeho nového začátku.
Ironie toho všeho mě pálila v krku. Odjel jsem, abych nám vybudoval budoucnost, ale během té cesty jsem ztratil přítomnost. Člověk, kterému jsem věřil nejvíc, a žena, pro kterou jsem dýchal, odešli společně dveřmi, které jsem jim sám odemkl.
Indie mě naučila trpělivosti a pokoře před osudem. Ale nic mě nemohlo připravit na to, že se vrátím do bytu, kde i ozvěna mých vlastních kroků zní jako výsměch. Zbyl jsem jen já, můj kufr plný dárků, které nikdo nechce, a ticho, které se už nikdy nevyplní jejím smíchem.
