Článek
Je mi osmadvacet a v tomhle věku už člověk tak nějak tuší, co od noci v klubu čekat. Ale tenhle večer byl jiný. Potkal jsem Karolínu. Bylo jí třiatřicet, měla v sobě neuvěřitelnou energii a upřímně – oba jsme toho vypili víc, než bylo zdrávo. Protancovali jsme celou noc, tělo na tělo, v oparu ginu s tonikem a dunivých basů. Když mě nad ránem pozvala k sobě, neváhal jsem ani vteřinu.
Jako smršť
Jakmile za námi zaklaply dveře jejího bytu, Karolína se změnila ve vichřici. Žádné zdlouhavé seznamování se nekonalo. Zamířili jsme rovnou do ložnice. Předehra byla blesková, syrová a vášnivá. Karolína přesně věděla, co chce – a chtěla to tvrdě. Postel rytmicky vrzala o stěnu, ona sténala a v momentě orgasmu byla tak hlasitá, že jsem na vteřinu zapomněl, že nejsme v hlasitém klubu.
A pak se to stalo.
Ledová sprcha
V tom největším vrcholu se naráz rozletěly dveře. „Mamí?“ ozvalo se tichem ložnice, následované okamžitým, srdceryvným pláčem.
V tu chvíli jako by ze mě veškerý alkohol vyprchal. Karolína vystřelila z postele jako šíp, hodila na sebe župan a zmizela v chodbě konejšit své dítě. Já tam zůstal ležet, v šoku, nahý a naprosto paralyzovaný. Hlavou mi běželo tisíc myšlenek. Ona má dítě? Proč mi to neřekla? Co tady sakra dělám? Kde je manžel?
Rychle jsem se začal oblékat. Ruce se mi třásly, když jsem si zapínal košili. Chtěl jsem utéct, zmizet dřív, než se rozsvítí víc světel. Trvalo to snad půl hodiny. Půl hodiny tichého šeptání a konejšení z vedlejšího pokoje, než se Karolína vrátila.
Upřímnost nad ránem
Sedla si ke mně na postel, už klidnější. Vysvětlila mi, že její osmiletá dcera měla mít večer hlídání u babičky ve vedlejším bytě, ale něco se změnilo a dcera se vrátila dřív, zatímco ona byla ještě v klubu. Karolína se prostě po dlouhé době chtěla utrhnout ze řetězu a užít si noc jako svobodná žena.
Díval jsem se na ni a nevěděl, co říct. Ten šok byl obrovský. Jenže Karolína mě překvapila znovu. Podívala se mi přímo do očí a s naprostým klidem řekla: „Hele, vím, že je to bizarní. Ale večer s tebou byl úžasný. Chceš si to někdy zopakovat? Nebo třeba… hned teď?“
Viděla můj váhavý pohled, vstala a s úsměvem zamkla dveře ložnice. Ten zvuk cvaknutí zámku jako by smazal všechen ten předchozí stres. Věděla, co dělá. A já věděl, že nikam nejdu.
Jak to dopadlo?
Tato noc nezůstala jen jednorázovým úletem. Od té doby jsme spolu dál, ale našli jsme si svůj vlastní rytmus. Nejsme pár v klasickém slova smyslu, neplánujeme společnou budoucnost ani rodinné obědy. Jsme dobří kamarádi s výhodami. Karolína je pořád tou vichřicí, která mě tehdy v klubu uhranula, a já se naučil, že život někdy přináší ty nejšílenější scénáře, které prostě nevymyslíte.
Druhá tvář mámy: Karolínina jízda
Být mámou na plný úvazek je maraton, který nikdy nekončí. Miluji svou dceru nade vše, ale po měsících stereotypu jsem cítila, že pokud dneska nevyrazím ven a na chvíli nezapomenu na svačiny, úkoly a kroužky, prostě se zblázním. Když mi máma potvrdila, že malá u ní přespí, cítila jsem se jako vězeň na útěku.
Lov v rytmu basů
V klubu jsem si připadala jako jiný člověk. Třiatřicet? Možná na papíře, ale na parketu jsem byla zase ta dravá holka jako dřív. Pak jsem ho uviděla. Osmadvacetiletý kluk, co měl v očích přesně ten mix drzosti a obdivu, který jsem potřebovala vidět. Pili jsme, tančili a já cítila, jak se mi do žil vrací adrenalin.
Když jsme nad ránem dorazili ke mně, nechtěla jsem si povídat. Chtěla jsem cítit sílu, vášeň a trochu té „tvrdé“ reality, která mi v běžném životě chyběla. V ložnici jsem se utrhla ze řetězu. Byl to ten typ sexu, při kterém člověk vypne mozek a vnímá jen vlastní tělo. Byla jsem hlučná, bylo mi to jedno – v celém bytě mělo být ticho.
Noční můra každé matky
Jenže ticho nebylo. Prásknutí dveří a dětský hlásek „Mamí?“ mě zasáhlo jako elektrický výboj. V tu setinu sekundy se ve mně „vichřice“ vypnula a naskočil mateřský instinkt. Moje dcera tam stála, rozespalá a vyděšená z těch zvuků, které si nedokázala vysvětlit.
Srdce mi bušilo až v krku. Rychle jsem ji odvedla do jejího pokoje. Ukázalo se, že mámě nebylo dobře, a tak ji dali spát do mého bytu. Musela jsem ji uklidnit, vymyslet si pohádku o tom, že jsme s kamarádem jen „stěhovali nábytek“ a že se nic neděje. Trvalo mi věčnost, než usnula, a celou tu dobu jsem myslela na něj – na toho kluka, co zůstal v mé posteli.
Riskantní sázka
Když jsem se vrátila do ložnice, našla jsem ho tam v šoku, napůl oblečeného. Vypadal, že chce vyskočit z okna. Věděla jsem, že tohle je ten moment – buď ho nechám odejít a propadnu se hanbou, nebo to vezmu do svých rukou.
„Hele, vím, že je to bizarní,“ řekla jsem mu na rovinu. Viděla jsem, jak je zmatený. Ale taky jsem v něm viděla tu jiskru, která tam byla před hodinou v klubu. Nechtěla jsem, aby tenhle večer skončil trapným loučením. Chtěla jsem ukázat, že jsem pořád ta žena z parketu, i když mám v druhém pokoji dítě.
Zamkla jsem dveře. Cvaknutí klíče bylo jasným signálem: Teď už nás nikdo nevyruší. Pustili jsme se do toho znovu, tentokrát s vědomím, že náš vztah nikdy nebude „normální“.
Svoboda s pravidly
Dneska jsme „kamarádi s výhodami“. Vyhovuje mi to. On mi dává pocit, že jsem pořád sexy a žádaná, a já mu dávám lekce z dravosti, kterou u svých vrstevnic nenajde. Má to svoje pravidla – moje dcera je priorita číslo jedna, ale když je vzduch čistý, stávám se znovu tou vichřicí, která ho tehdy v noci dostala.
