Článek
Zlín je město postavené na ambicích. Když se projdete mezi cihlovými baťovskými domky, cítíte tu kulturu „vítězů“, lidi, kteří makají, staví a vlastní. Jenže pro moji generaci se tenhle ikonický obrázek vlastními silami vybudovaného domova stal spíše nedosažitelným mýtem. Nedávno jsem oslavil třicítku a s ní přišlo i jedno z nejdůležitějších rozhodnutí mého života: smířil jsem se s tím, že na vlastní bydlení ve Zlíně nikdy mít nebudu.
A víte co? Cítím se poprvé po letech svobodný.
Matematika, která nevychází
Nebudu vás nudit tabulkami, ale čísla ve Zlíně mluví jasně. Ceny bytů na Jižních Svazích nebo na populárních Obecinách vystřelily do výšin, které neodpovídají průměrným platům v kraji. Když si otevřete realitní servery, zjistíte, že i za „vybydlený“ panelákový byt 2+1 dáte částku, na kterou byste potřebovali plat vrcholového manažera, ne běžného zaměstnance v místním průmyslu.
Abych dosáhl na hypotéku, musel bych mít v kapse minimálně milion až dva v hotovosti. Kde je vzít? Šetřit deset let při současné inflaci a cenách nájmů? To je jako běžet závod na běžeckém pásu, který někdo neustále zrychluje.
Realita dneška: Zatímco dříve byl vlastní byt standardem, dnes se stává luxusním zbožím pro vyvolené nebo ty, kteří měli to štěstí a dědili. My ostatní stojíme před volbou: buď se upsat ďáblu na 30 let a jíst suché rohlíky, nebo změnit mindset.
Baťovská architektura vs. moderní pasti
Zlín je specifický. Miluji ty výhledy z kopců na údolí Dřevnice, miluji tu všudypřítomnou zeleň. Ale bydlet v cihlovém „čtvrtdomku“ s sebou nese obrovské náklady na rekonstrukci a energie. Pokud si ho pronajímám, opravy střechy nebo zateplení nejsou můj problém.
Dřív jsem se styděl, když se mě známí ptali: „Tak co, už stavíš? Kdy půjdeš do vlastního?“ Cítil jsem se jako neúspěšný článek řetězce. Ve Zlíně se totiž úspěch stále měří metry čtverečními v osobním vlastnictví. Ale pak jsem si uvědomil jednu věc: vlastnictví je také závazek, který vás k městu připoutá řetězy.
Svoboda v nájemní smlouvě
Smířit se s podnájmem neznamená rezignovat na kvalitní život. Naopak. Má to několik nesporných výhod, které mi v mém věku dávají smysl:
- Flexibilita: Když dostanu lepší pracovní nabídku v Brně nebo se rozhodnu strávit rok digitálním nomádstvím, prostě vypovím smlouvu. Neriskuji, že budu muset narychlo prodávat nemovitost pod cenou.
- Klidná hlava: Neřeším revize kotle, fond oprav ani to, že sousedovi nade mnou prasklo potrubí. To je starost majitele. Já platím za službu, za střechu nad hlavou.
- Investice do zážitků: Peníze, které bych měsíčně „přelíval“ do úroků bance, můžu investovat do sebe. Do vzdělání, do cestování, do kvalitního jídla nebo do koníčků. Žiji teď, ne až v šedesáti, kdy (možná) splatím poslední splátku.
Psychologický zlom: Od „mít“ k „být“
Nejtěžší na celém procesu nebylo přepočítat si úspory, ale přenastavit si hlavu. Vyrůstali jsme v tlaku, že nájem jsou „vyhozené peníze“. Ale jsou to vyhozené peníze, pokud vám kupují klidný spánek bez strachu z rostoucích úrokových sazeb? Podle mě ne.
Dnes bydlím v pěkném bytě kousek od centra Zlína. Interiér jsem si zařídil podle sebe (samozřejmě po dohodě s majitelem), mám tu své kytky, své knihy a svůj klid. To, že nemám na katastru zapsané své jméno, ze mě nedělá horšího občana Zlína. Možná jsem paradoxně spokojenější než moji přátelé, kteří tráví víkendy brigádami na stavbě a hádají se kvůli barvě obkladů, zatímco splátka hypotéky jim požírá šedesát procent příjmu.
Zlín jako místo pro život, ne jako vězení
Mám Zlín rád. Chci tu zůstat, chodit do parku a pít kafe v místních kavárnách. Smíření se s nájemním bydlením mi umožnilo si tohle město konečně užívat bez pocitu viny, že „nebuduji“.
Vlastní bydlení není lidské právo, ačkoliv se nám to politici i reklamy bank snaží namluvit. Je to volba životního stylu. Já si vybral cestu lehkého batohu. Možná nikdy nebudu vlastnit kousek zlínské země, ale ten výhled na město z mého balkonu v podnájmu je úplně stejně krásný, jako by byl z mého vlastního.
