Článek
Před pár lety jsem byl v situaci, kterou znalo mnoho mých vrstevníků. Cítil jsem vlnu naděje. Politická scéna mi připadala zatuchlá, plná obleků a frází, kterým nikdo nerozuměl. Pak se objevili oni. Mladí, energičtí, s dredy, notebooky a heslem: „Pusťte nás na ně!“ Uvěřil jsem jim. Uvěřil jsem, že skutečně přichází generace, která změní politiku k lepšímu, vnese do ní transparentnost a odbornost.
Dnes, s odstupem času, se na to dívám jako na svou největší politickou chybu. Stydím se za to, jak snadno jsem se nechal omámit „cool“ řečmi ve videích a dravým moderním marketingem.
Od odbornosti k dětskému hřišti
Moje vystřízlivění nepřišlo naráz, ale byla to série momentů, kdy se obraz ideální strany začal drolit. Piráti se postupem času přesunuli z pozice konstruktivní opozice na jakési politické dětské hřiště. Místo řešení reálných problémů občanů začali hrát hry a neustále si na něco stěžovat.
Symbolem tohoto úpadku se pro mě stala tzv. „Svatá trojice“ – Zdeněk Hřib, Olga Richterová a Ivan Bartoš. To, co tito lidé v poslední době předvádějí, už nemá s dospělou politikou nic společného. Bizarní videa a vrchol všeho – chůze pozadu po Sněmovně – mě utvrdily v tom, že tito lidé už nebojují za nás, ale jen za svou vlastní viditelnost na sociálních sítích. Je to trapné a nedůstojné úřadu, který zastávají.
Arogance moci v přímém přenosu
Poslední kapkou pro mě byl pan Zdeněk Hřib. Člověk, který se pro mě stal ztělesněním arogance. Jeho vystupování a způsob, jakým komunikuje s lidmi, kteří mají jiný názor, je v naprostém rozporu s tím, co Piráti původně slibovali. Měli to být lidé z lidu, otevření dialogu. Místo toho jsme dostali pocit nadřazenosti a neochotu připustit chybu.
Marketing bez obsahu
Piráti se zoufale snaží udržet si image strany pro mladé a progresivní lidi. Příkladem je obrovský prostor, který dávají své člence Katerině Demetrashvili. Rozumím záměru – chtějí ukázat, že jsou stále „cool“. Jenže politika není TikTokový trend.
Názory, které tato mladá politička prezentuje, mi mnohdy připadají nevyzrálé až dětinské. Strana by měla mít nějaký vnitřní filtr, nějakou korekci, která řekne: „Tohle už není politika, to je jen prázdný aktivismus.“ Bohužel, u Pirátů tento filtr chybí.
Závěrem
Dnes už vím, že moderní vizuál a dobrý střihač videí neznamenají kvalitní politiku. Nechal jsem se opít rohlíkem a věřil jsem, že digitální revoluce v politice přinese i revoluci morální. Nepřinesla. Přinesla jen jiný druh populismu zabalený do barevnějšího papíru.
Piráti už politiku nedělají. Jen si hrají a pláčou, když jim někdo vezme bábovičku. A já vím, že příště už svůj hlas svěřím někomu, kdo se nebojí chodit po Sněmovně popředu a s pokorou.
