Článek
Dnes je to místo, kde se člověk nemusí bát. Ale mé dětství, prožité ve stínu politického napětí, bylo zcela jiné. Bylo to dětství strachu, nejistoty a neustálého naslouchání zvukům noci.
Počátek děsu: Nepálská lidová válka (1996-2006)
Moje léta dospívání se odehrávala v době, kterou historie Nepálu nazývá Nepálskou lidovou válkou. Šlo o ozbrojené povstání maoistických rebelů proti tehdy vládnoucí monarchii. Tito maoisté, inspirovaní komunistickou ideologií, měli jediný cíl: svrhnout královskou vládu a nastolit republiku.
Desetiletý konflikt, který začal v roce 1996 a skončil v roce 2006, si vyžádal tisíce obětí. Byl to konflikt, který se odehrával převážně ve venkovských oblastech, ale jeho stín dopadl i na města. Pro nás, obyčejné lidi, nebyli maoisté revolučními bojovníky. Byli to teroristé.
Válka je pro civilisty vždy jen chaos. Neznáte tváře nepřítele, jen cítíte hrozbu.
Maoistický bojovník
Noci hrůzy: Život pod hrozbou rabování a násilí
Maoisté se ukrývali v hustých lesích a džunglích, často v blízkosti vesnic a měst. Jejich taktika byla zákeřná a brutální: v noci, pod rouškou tmy, vyráželi na noční drancování.
Obsazovali domovy obyčejných rodin. Kradli vše, co mělo cenu – jídlo, které bylo často jedinou obživou na další den, peníze a zlato, které bylo rodinnou pojistkou. Ale materiální ztráty byly jen menší částí hrůzy.
Pokud se jim někdo znelíbil, bránil se nebo se odvážil o jejich „návštěvě“ promluvit veřejně, následoval trest: smrt. Zprávy o zavražděných mužích a znásilněných dívkách se šířily šeptem, ale stačilo to, aby se strach stal každodenním společníkem.
Uspávání ve strachu
Každý večer, když jsem uléhala do postele, se má mysl proměňovala v bojiště. Strach z toho, že si teroristé vyberou právě náš dům, byl paralyzující. Jak to s námi dopadne? Co nám udělají? Dětská fantazie proměňovala stíny na zdi v siluety ozbrojených mužů.
Paradoxně, možná právě náš nešťastný dům nás zachránil. Procházel dlouhou rekonstrukcí, a tak jsme po několik let žili bez oken a dveří. Dnes si myslím, že dům, který se mohl zdát nepohodlný a příliš „nebezpečný“ k ukrytí, prostě minuli. Hledali zázemí, ne průvan a otevřené místnosti, které by neskryly jejich řádění.
Dodnes mi v hlavě zní věta mého otce, kterou opakoval matce:
„Pokud jednoho dne přijdou, dej jim vše, co máme, i sebe samou. Hlavně se nebraň, ať nás nezabijou.“
Tato věta, pronesená z bezmoci a touhy zachránit svou rodinu za každou cenu, mě děsí dodnes.
Hořkosladký konec a nový začátek
Konec revoluce v roce 2006 jsme nevnímali jako vítězství ideologie. Viděli jsme, jak se teroristická buňka, která nám léta naháněla hrůzu, dostala k moci. Nepocítili jsme radost z politické změny. Pocítili jsme úlevu. Byla to ta chvíle, kdy jsme se konečně mohli přestat bát o svůj holý život, kdy jsme mohli usínat s pocitem bezpečí.
Dnes je Nepál pro mě i nadále domovem a jednou z nejpohostinnějších zemí. Ale možnost odejít za studiem do České republiky považuji za největší dar.
Můj život v Česku je bezpečný. Možná to zní jako klišé, ale troufám si říct, že si tohoto bezpečí vážím daleko víc než většina Čechů.
Ráda bych připojila krátké závěrečné poselství
Chtěla bych, abyste se na chvíli zastavili. Neberte bezpečí svých domovů, svých dětí, svých rodin jako samozřejmost.
Buďte rádi, že žijete v tak bezpečné zemi. Že zvuk rozbitého okna nebo silné rány ve dveřích neznamená bezprostřední hrozbu smrti, ale jen nehodu. Vážím si ticha v noci. Vážím si uzamčených dveří. Vážím si toho, že se nemusím bát.
