Článek
Žiji sám v podkrovním bytě na kraji širšího centra už téměř čtyři roky. Čas se v mém samotářském režimu naučil plynout tak nějak nepozorovaně. Práce na home office, večerní seriály, příležitostné pivo s přáteli a občasné, spíše ze zvyku provozované randění z aplikací, které většinou vyšumělo dřív, než vůbec začalo. Postupně jsem si omotal kolem těla tlustou vrstvu studu, ostychu a přesvědčení, že vášnivá intimita je něco, co patří pouze do filmů nebo pro vyvolené jedince. Má sexualita byla spíš spící, opatrná a bezpečně zabalená v racionálních zábranách.
Až do jednoho deštivého listopadového večera.
V protějším domě, odděleném jen úzkým vnitroblokem, se nedávno nastěhovala nová dvojice. Jejich okna jsou téměř v rovině s těmi mými. Běžně respektuji soukromí druhých a stahuji rolety, ale ten večer jsem v obýváku zhasnul, abych si pustil hudbu, a zůstal jsem stát u okna se šálkem čaje. V jejich bytě svítilo teplé, žluté světlo lampy. Žaluzie, které jindy neprodyšně zavírali, zůstaly vytažené až nahoru.
Nechtěl jsem se dívat. První reakce byla čistě společensky podmíněná – odvrátit zrak, otočit se, jít si po svém. Jenže pohled na dvě těla v obývacím pokoji mě doslova přibodl k podlaze. Nešlo o žádné vulgární nebo laciné divadlo. Byla to scéna plná tak ryzí, nespoutané a přirozené touhy, jakou jsem v reálném životě snad nikdy neviděl.
Pozoroval jsem je. Zpočátku s bušícím srdcem a pocitem viny, že narušuji něčí soukromí. Jenže jak minuty plynuly, stud ustoupil něčemu úplně jinému. Sledoval jsem, jak se dotýkají. Bez váhání, bez hlídání úhlů, bez toho věčného přemýšlení nad tím, jak u toho člověk vypadá nebo zda nedělá něco „špatně“. Byli do sebe naprosto ponoření. Žena odhodila stud i veškeré zábrany, muž jí odpovídal se stejnou syrovou přímočarostí. V jejich pohybech byla divokost spojená s absolutní důvěrou.
Až v tu chvíli mi to došlo. Ten večer pozorování ve mně nepřinesl jen erotické vzrušení, ale především hluboký vnitřní otřes.
Pochopil jsem, jak moc jsem se za ta léta samotářství vzdálil vlastnímu tělu. Uvědomil jsem si, že při mých vzácných intimních zkušenostech v minulosti jsem byl vždycky víc ve vlastní hlavě než v přítomném okamžiku. Řešil jsem, jestli mám dostatečné svaly, jestli nezrychluji dech moc brzy, jestli nejsem trapný, jestli nepůsobím moc divoce nebo naopak moc chladně. Strach ze ztrapnění a stud z vlastní přirozenosti mě proměnily v křečovitého pozorovatele vlastního života.
Pohled do cizího rozsvíceného okna mi nastavil zrcadlo mé vlastní prázdnotě. Ti dva lidé naproti mi bezděčně ukázali, že skutečná vášeň nevzniká z dokonalosti, ale z úplného odevzdání se. Z odvahy odhodit masku slušného, kontrolovaného člověka a dovolit si být zvířecí, jemný, hlasitý i zranitelný zároveň.
