Článek
Je mi třicet let. V tomto věku by člověk měl mít svět u nohou, měl by se cítit sebevědomě a silně. Já se tak většinou i cítím, dokud se neotevřou dveře bytu a já nevyrazím ven na procházku. V ten moment se z dospělé, racionální ženy stává pětiletá holčička, která se třese hrůzou. Moje diagnóza? Kynofobie. Ale pro mě to není jen latinské slovo v lékařské zprávě. Je to vězení, které si nosím s sebou.
Stín z dětství
Všechno to začalo, když jsem byla malá. Možná to byl štěkot sousedovic vlčáka, možná nepříjemná zkušenost, kterou si vědomě nepamatuji, ale strach se do mě zakousl hlouběji než jakýkoliv zub. Od té doby mě provází každým dnem. Lidé se mě ptají: „Jak se můžeš bát tohohle malého jorkšíra? Vždyť vypadá jako plyšák!“ Jenže v mých očích to není plyšák. Je to nevyzpytatelný uzlíček svalů, zubů a instinktů. Nerozlišuji velikost. Strach si nevybírá, bojím se dogy stejně jako čivavy.
Procházka jako adrenalinový sport
Miluji přírodu. Vůni lesa po dešti, šumění listí a klid, který tam nacházím. Tedy, měla bych ho nacházet. Místo toho se moje procházky mění v taktickou operaci. Neustále skenuji horizont. Každý pohyb v křoví, každý vzdálený zvuk cinkajícího obojku ve mně vyvolává nával kortizolu.
Nejhorší jsou momenty, kdy potkám „typického“ majitele. Vidím ho z dálky. Jeho pes běží navolno, několik desítek metrů před ním. Cítím, jak se mi stahuje hrdlo. Zrychluje se mi tep. Pes mě zaregistruje. Zamíří ke mně. Majitel začne ledabyle volat: „Alíku, ke mně! Nech paní!“
Alík má ale jiný plán. Pro něj jsem zajímavý objekt k očichání. Pro mě je to hrozba smrti. Pes přiběhne až ke mně, otře se mi o nohu, vyskočí. V ten moment se mi zatmí před očima. Přichází panický záchvat. Moje tělo převezme kontrolu a já začnu křičet. Není to jen křik, je to řev čistého zoufalství.
„On je hodný, on nic nedělá…“
To je věta, kterou slyším v devíti z deseti případů. Majitel konečně doběhne, s úsměvem (nebo častěji s protočením panenek) si psa vezme a pronese tuhle „uklidňující“ formuli.
V tu chvíli mám chuť křičet znovu, tentokrát na něj. Mně je úplně jedno, že je hodný. Mně nezajímá, že nekouše. Cizí zvíře nemá v mém osobním prostoru co pohledávat. Proč mají lidé pocit, že jejich pes má právo narušovat integritu ostatních? Kdyby ke mně na ulici přiběhl cizí chlap a začal mě očichávat nebo na mě skákat, pravděpodobně by skončil na policii. Když to udělá pes, jsem za tu „hysterickou“.
Často mě napadá: Proč už sakra někdo nevymyslel nějaký skutečně účinný, diskrétní a humánní odpuzovač? Něco, co by kolem mě vytvořilo neviditelnou bublinu, do které žádný pes nevstoupí? Zatím mi zbývá jen ostražitost a nekonečné vysvětlování.
Sobotní příběh: Když se les změní v past
Bylo krásné květnové dopoledne. Slunce prosvítalo skrze čerstvé listí buků a já jsem se rozhodla, že tentokrát se nenechám svým strachem ovládnout. Vybrala jsem si trasu, o které jsem si myslela, že bude prázdná. Cesta se klikatila podél potoka, vzduch voněl jehličím a já jsem na chvíli skutečně vydechla.
Po dvou kilometrech se ale cesta zúžila. Z jedné strany sráz k potoku, z druhé prudký kopec. A přesně v tom nejužším místě jsem je uviděla. Skupina tří lidí a s nimi dva retrívři. Navolno.
Srdce mi okamžitě vynechalo úder. Zastavila jsem se jako přimrazená. Psi si mě všimli okamžitě. Jeden z nich, velký zlatý pes, se radostně rozběhl mým směrem. Cítila jsem, jak mi studený pot stéká po zádech. „Prosím, vezměte si ty psy!“ zavolala jsem se staženým hrdlem. Můj hlas zněl slabě a nejistě. Majitelé se na sebe podívali a dál pokračovali v chůzi. „Nebojte se, jsou to retrívři, ti jsou nejhodnější na světě!“ zakřičela na mě jedna z žen s úsměvem, který mě měl asi uklidnit, ale působil jako výsměch.
Pes už byl u mě. Cítila jsem jeho horký dech na své ruce. Jeho hlava byla v úrovni mého pasu. V tu vteřinu se svět kolem mě začal točit. Viděla jsem jen ty tesáky, i když byly schované za „úsměvem“ psa. Moje plíce se odmítly naplnit vzduchem. A pak to přišlo. Ten nekontrolovaný, ochromující výkřik. Začala jsem couvat, zakopla jsem o kořen a málem sletěla do potoka.
Majitelé konečně zrychlili. „No dovolte? Proč na něj tak řvete? Teď jste ho úplně vyděsila!“ vyštěkla na mě majitelka, zatímco si psa brala za obojek. „Je to jenom pes, proboha. Jste normální?“ Seděla jsem na zemi v jehličí, třásla se a slzy mi tekly po tvářích. Oni odešli, stále mě častovali nevybíravými pohledy a kroutili hlavami nad mou „nepřiměřenou“ reakcí.
Zůstala jsem tam sedět snad deset minut. Ten den pro mě skončil. Zbytek cesty zpět k autu jsem byla v křeči.
Tohle je realita mého života. Není to o tom, že bych nenáviděla zvířata. Je to o tom, že moje hranice končí tam, kde začíná nezodpovědnost druhých. Každý den svádím bitvu o svůj klid a každý den doufám, že jednou potkám svět, kde „on je hodný“ nebude omluvou pro mou paniku.
