Článek
Když jsem v pětadvaceti zakládal svou první živnost, cítil jsem obrovskou hrdost. Na rodinných oslavách jsem s lehkým úsměvem poslouchal příbuzné, kteří vyprávěli o svých osmihodinových směnách v továrnách a kancelářích. Připadali mi jako vězni systému. Já jsem byl přece „sám sobě pánem“. Věřil jsem populární iluzi, že pracovat na sebe znamená svobodu, neomezený příjem a čas na cokoliv, co si usmyslím.
Trvalo mi deset let, než jsem pochopil, v jak obrovské lži jsem žil.
Mýtus o svobodě, který vás sežere zaživa
Skutečnost podnikání v malém měřítku má ke kávě na pláži zatraceně daleko. Znamenalo to pracovat 14 hodin denně, sedm dní v týdnu. Kdykoliv mi zazvonil telefon, ať už v neděli u oběda nebo v deset večer, cítil jsem žaludeční křeč. Žádná zakázka se nesměla odmítnout.
Dovolená? Neexistovala. I když jsem fyzicky odjel na tři dny k rybníku, v hlavě jsem neustále přepočítával neuhrazené faktury, řešil reklamace a děsil se toho, co přijde další měsíc. Nejhorší nebyla samotná práce, ale ta všudypřítomná psychická zátěž. Když jste živnostník, nemáte šéfa, ale každý váš zákazník je vaším šéfem. A vy se třesete, aby vám zaplatil včas, protože na konci měsíce musíte dát státu sociální a zdravotní pojištění bez ohledu na to, zda jste vydělali, nebo ne.
V čtyřiatřiceti jsem vyhořel. Spálil jsem všechny mosty, trpěl nespavostí a při pohledu na daňové přiznání mi bylo do breku. Utrpení a neustálý stres neodpovídaly částce, která mi po zaplacení všech nákladů zůstávala.
První den ve skladu: Šok z čisté hlavy
Před rokem jsem udělal krok, který by mé mladší já považovalo za osobní prohru. Vrátil jsem živnostenský list a nastoupil jako skladník do logistického centra na okraji města.
První týdny to byl obrovský šok. Přátelé z byznysu se na mě dívali s tichým soucitem, jako bych vzdal život. Jenže já jsem zažíval něco, co jsem nepoznal celou dekádu:
- Padne pátá a mám padla. Když odcházím ze skladu a pípnu si čipovou kartu, moje práce pro ten den definitivně skončila. Za dveřmi firmy na práci nemyslím ani vteřinu.
- Jistota na účtu. Bez ohledu na to, jaká je ekonomická krize nebo roční období, patnáctého v měsíci mi na účtu přistane garantovaná částka.
- Nemocenská a placená dovolená. Poprvé v životě jsem mohl ležet týden s horečkou v posteli a nemusel u toho s notebookem na klíně zachraňovat zakázky.
Obyčejná práce není ostuda
Dnes vydělávám o něco méně, než v mých nejlepších podnikatelských letech, ale moje životní úroveň je nesrovnatelně vyšší. Mám čas na rodinu, obnovil jsem koníčky a hlavně – spím osm hodin denně bez prášků na spaní.
Společnost nám neustále vštěpuje, že musíme mít ambice. Ale málokdo už řekne, že pro většinu lidí je tenhle tlak přímou cestou na psychiatrii.
Není žádná ostuda zavřít nefunkční nebo vyčerpávající podnikání a jít dělat obyčejnou manuální nebo řadovou práci. Mít čistou hlavu, volný čas a klidný spánek je totiž mnohem větší luxus než jakýkoliv titul „CEO“ na vizitce.
