Článek
Mezi romantikou a obrazovkou
Sedím v univerzitní knihovně a místo toho, abych se soustředila na skripta z dějin umění, koukám do prázdna. Miluju Lukáše už dva roky. Je to chytrý, vtipný kluk, se kterým si rozumím v devadesáti procentech věcí. Jenže těch zbývajících deset procent se v poslední době stalo slonem v místnosti, o kterém se mi těžko mluví.
Všechno to začalo nenápadně. Pár nových poloh, trochu víc „akce“. Jenže pak se to začalo stupňovat. Lukáš začal navrhovat věci, které mi přišly spíš jako z akrobatického čísla nebo – a to mě bolí nejvíc – jako z nějakého levného filmu.
Střet dvou světů
Před pár dny jsme si udělali hezký večer. Svíčky, víno, konečně chvíle klidu po zkouškovém. Doufala jsem v tu naši „klasiku“ – v blízkost, pomalé tempo, v tu chemii, kdy se člověk dívá tomu druhému do očí a cítí se v bezpečí. Jenže Lukáš měl jiný plán. Přišel s nápadem na něco, co viděl „na netu“. Bylo to mechanické, studené a pro mě upřímně trochu ponižující.
„Luky, tohle nejsem já,“ řekla jsem mu tehdy opatrně. „Ale no tak, zkus to, je to teď trendy, prý je to super,“ odpověděl s takovou samozřejmostí, až mě zamrazilo.
Proč mi to vadí?
Nejsem žádná puritánka ze středověku. Chápu, že porno existuje a že se na něj kluci dívají. Ale děsí mě, jak moc to ovlivňuje jeho vnímání reality. On vidí sestříhané video, kde je všechno přehnané a umělé. Já vidím náš vztah, který by měl být o nás dvou, ne o kopírování herců.
- Moje představa: Intimita, něha, hluboké propojení a přirozený vývoj.
- Jeho aktuální vliv: Výkon, vizuální efekty a zkoušení „hranic“, které jsem si já nevybrala.
Jsem spíš konzervativní. Mám ráda, když sex vychází z citu, ne z návodu na monitoru. Miluju tu romantiku, kdy se nic nemusí „předvádět“.
Co dál?
Dneska večer za ním jdu. Už vím, že mlčení nikam nevede. Musím mu vysvětlit, že nepotřebuju být hvězdou jeho oblíbeného webu. Chci být jeho přítelkyní. Chci, aby pochopil, že to, co je na obrazovce, je jen iluze, zatímco to, co máme my dva v posteli, je skutečný život. A v tom mém životě má místo láska a respekt, ne mechanické cviky, které mě vnitřně odtahují pryč od něj.
Doufám, že mě uslyší. Protože pokud se nedokážeme vrátit k té naší „obyčejné“, ale krásné romantice, začnu se v tom vztahu ztrácet.
