Článek
Konečně jsem přestal obrůstat mechem a kapradím (jak se již od 70. let říká o spoustě jedinců, kteří se v KTM jaksi „zasekli“, protože Kátmandů je výborné místo na to, se „zaseknout“ a obrůstat mechem a kapradím) a opět (vlastně po 14 dnech marodění) vyrazil na cestu. tentokrát do Pokhary, výchozího bodu pro všechny treky v okolí Annapuren a Dhaulagiri.
Ráno jsem zaplatil hotel, nechal tam oranžový báglík narvaný k prasknutí a pěšourem se vydal na autobusák, kam jsem měl cestu natrénovanou z předchozího dne. Byl jsem tam skoro o 3/4 hodiny před odjezdem, bus č. 1088 jsem bez problému našel a usalašil se na svém oblíbeném místě na 1. dvojce vlevo do uličky a modlil se, aby to bylo místo A1, které jsem měl na lístku, resp. aby mě z mnou vybraného místa nikdo nevyhodil. Nestalo se tak a v pohodě jsme na čas vyrazili. Opět jsem si zopakoval svou začátečnickou chybu a při odjezdu jásal, že je autobus plný tak akorát. Jako obvykle jsem mě z omylu vyvedla první větší křižovatka a několik dalších, na kterých se bus naplnil k prasknutí. Prasknutí po nepálsku znamená fakt narváno.
Cesta probíhala v pohodě, na začátku nebyly ani tolik zdržovací vojenské kontroly, takže cestu po nejlepší silnici v Nepálu (fakt nádherná) zdržovalo jen neustálé nastupování a vystupování lidí, kteří nemají soudnost a místo aby postupovali uličkou dozadu do busu, vždy neuvěřitelně zacpou prostor u dveří, což je jediná nevýhoda mého oblíbeného sedadla.
Před Pokharou se začaly množit vojenské prohlídky, a tak za chvíli bylo jasné, že pomalu se vyprazdňující autobus do Pokhary za světla nedorazí.
V Pokhaře se na mě po vystoupení z busu vrhla klasicky tlupa nahaněčů do GH a já opět použil svou strategii smlouvání hned na místě (ze 150,- na 100,- Rs), což má za výhodu jednak větší vstřícnost nahaněčů při smlouvání (snaží se člověka v konkurenci ostatních urvat za každou cenu, takže častou přistoupí na cenu, která by přímo pro manažera GH nebyla přijatelná), transport tágem do daného GH zadarmo a nakonec i to, že člověk nemusí GH často i složitě hledat. Já už jsem navíc zvyklý na takové špeluňky, že si klidně mohu lajsnout cokoliv. A když mi například slíbí teplou vodu a ona pak skutečně teče, je to paráda. Pokud by člověk v GH nezůstal, platí tágo. Takže takto jsem měl pěkný dvoják v pěkném hotelu za 100,- Rs včetně taxíku za 80. Slušnej deal! Taky na mě nahaněč, který byl pěkně zpumprdlíkovanej z právě probíhajících hinduistických svátků (jak i sám přiznal), zkusil, abych mu přispěl na tágo, tak jsem s ním vyběhl (věřím, že některým čtenářům se takový přístup může jevit jako nepřiměřený, nakonec i na mě to teď při přepisování deníku tak působí), v reálu je však „lov“ nahaněčů na cestovatele tak agresivní, že nekompromisní přístup je rozhodně na místě). I na recepci se divili, když jsem jim dával s dohazovačem domluvenou stovku. Prý: „Only?“ No uvidíme, jestli mi to tady daj taky za kilo, až se vrátím z treku.
Anketa
Obratem jsem vyrazil na dlabanec, kam jinak než do pobočky oblíbeného steakhousu. Vždyť jsem za celý den neměl nic, než dva banány. Maso i omáčka byly mnohem lepší než v KTM, ale porce mi přišla výrazně menší, zejména co do množství hranolků. Stejně jsem se ale nabaštil báječně, poslechl si Hendrixe a v plátku Everest News se dočetl, že zde v únoru slavnostně otevřeli Mountain Museum, kam se možná podle vstupného zkusím mrknout cestou zpět.
Vůbec, na to, že jsem dorazil za tmy, se mi tu docela líbí a vypadá to, že Pokhara by pro obrůstání mechem byla mnohem lepší než KTM. Je tu tepleji, bydlení je lepší a levnější, jídlo stejné a co teprve přes den ta vyhlášená scenérie a rybník. A haš už mi taky nabízeli.
