Cesta do Asie, 20 let poté – 13. 11. 2004, TOLKA, Nepál

Jelikož mi ani druhý joint (balený z nutnosti) nepomohl usnout v hejnu bzučících komárů, moc jsem toho nenaspal a ráno se vstáváním tudíž nepospíchal. Povedlo se mi to až po osmé a v klídku jsem se vydal na snídani. 1. hospoda mě šokovala cenou 45,- Rs za vajíčka, a tak jsem pokračoval dál a v druhé hospodě narazil na komplet snídani sestávající z opečených brambor, 2 vajec na libovolný způsob, výborné opečené bagety s máslem/jamem/edem, čaje n. kafe a banánového lassi, to vše za 50,- Rs. Nezaváhal jsem ani pikovteřinu a dal si pořádně do nosu.

Na autbusák to byla pěkná štreka (Pokhara má celkem pěkné baráky, ale rozfrcané jako někde na vesnici – vůbec, kromě „čtvrti“ Lakeside působí jako vesnice), a tak jsem trpěl pocitem vyčerpání, už když jsem nasedl do busu, který už se rozjížděl. Zaplnil se klasicky až na nějaké křižovatce po cestě a pak netrvalo dlouho, než jsem na svou žádost „byl vystoupen“ v Phedi, kde trek do ABC začíná.

Dal jsem si čaj a vyrazil před polednem do brutálních schodů, které jsem podle vrstevnic na mapě vůbec nečekal, protože to byl takový krpál, že vrstevnice nebylo na mapě prostě kam vytisknout. Schody vedly celou cestu a ž do Dhampusu, což obnášelo čistých 500 m převýšení. Následovala kratší skororovinka a pak (poté, co jsem minul megagrupu německých gerontíků) následovalo další 500 m stoupání až na hřeben za Bhikok Deurali přes Pothanu, kam zase pro změnu, když jsem jedl, dorazila megagrupa Anglánů se strašnou spoustou dětí (snad 10). Na jednu stranu se mi však jejich přístup k trekování s tlupou dětí líbil.

Už Pothana byla v mracích, ale nezbylo než razit dál. Naštěstí jsem se trošičku rozešel, protože na začátku to byl doslova porod. Nohy jak z plastelíny a potil jsem se jako nikdy v životě. Choroba a antibiotika evidentně udělaly své.

Chvíli při sestupu z hřebínku přes Bheri Kharku jsem měl pocit, že bych to mohl dotáhnout až do Landruku, ale když mě v Tolce sympatická babka nabídla pokoj za 20,- Rs (v Pothaně stál 100,-!!!) neodolal jsem a zůstal. Bylo již půl páté a já se nechtěl hned první den úplně zrušit. Ještě ke všemu po nemoci. Navíc mi bába spiklenecky nabídla trávu z vlastního pěstění, tak jsem zvědav, co se z toho vyklube.

Vyklubal se z toho docela nářez. Nejdřív mě vedle kuchyně odchytl nějaký děda, se kterým jsem chvíli klábosil a který mi za chvíli také začal nabízet trávu. Řekl jsem mu, že už mi nabídla jeho, nevěda do jakého příbuzenského vztahu k dědkovi babču přiřadit, zkusil jsem žena a on opáčil, že to je jeho dcera, že je mu 75 a že ať si dám tu její, že je to stejně jedno, protože je to ta samá tráva a že on má trošku a ona trošku. To, co se vyklubalo z té trošky, mi vyrazilo dech. Bába chvíli štrachala na latích pod stropem boudy, co sloužila jako kuchyně a vypadala jako zemljanka, a vyndala pytel tak na 50 kg obilí, který byl narvaný stvolama usušeného a na první pohled prvotřídního himalájskýho hulení. Ulomila mi paličku, ať zkusím a pak řeknu a pytel strčila do kouta. Hned jsem ubalil špeka a teď čekám až bude večeře, abych ho po ní mohl otestovat. Špek byl mini co do délky, ale maxi co do tloušťky. A bába nekecala, hulení je to prvotřídní.