Článek
Ráno se nám nepovedlo. Na budík v 7 jsme sice vstali, ale stejně nebyli schopni se vykopat dříve než v 10. Docela nás zdrželo Zbyňovo vyjednávání šerpů, kteří by mu přinesli bundu z Jiri, pokud ji někdo neukradl, které trvalo dost dlouho. Jedinou výhodou bylo, že jsme tak přečkali ranní přeháňku.
Pohled ze sedla Deorali.
Zahájili jsme brutálním 100m výšlápkem v rozmočeném jílu a pokračovali dalších 800 m v podstatě stále obydleným kopcem až do sedla Deorali (2.710 m), kde už byla docela kosa, hnusně a kde jsme se rozhodli najíst. Navzdory krásnému a malebnému místu se to ukázalo jako chyba, neb příprava dal bhatu a smažené rýže trvala snad hodinu a půl, ale naštěstí za dobré ceny. Zejména čaj za 5 potěšil. Díky jídlu jsme se v sedle zasekli na cca 2,5 hod a dokonce to chvíli vypadalo, že tam i přespíme, ale naštěstí přestalo pršet a nám se dnešní etapu podařilo natáhnout až 2 hodiny před Kenyu (Kenya, čti Kendža), kam jsme původně plánovali dojít, ale tma v 17.30 nám v tom zabránila a tak jsme zůstali v pravé šerpské boudě – noclehárně a ne v turistické lodgi, čehož jsme v zápětí začali hořce litovat, neb v baráku se v přízemí (rozuměj v jediné světnici s udusanou hlínou pod půdou) začalo topit a vařit na otevřeném ohni (vynález komínu do Nepálu zřejmě ještě nedorazil, neb u místních je to běžná praxe) a všechen kouř se soustředil na půdě, kde jsme byli ukvartýrovaní na zemi na rohožích s dalšími pomalu přibývajícími šerpy. Spaní na zemi bylo asi to, co nás zachránilo před mrtí udušením CO2.
Zbyněk 2. den pochodu do základního tábora pod Mt. Everestem.
