Článek
Ráno jsme docela vyspávali, a tak jsme stihli autobus do Gangotri až v 10.00. Byl docela narvanej a po 30 km při zastávce řidič zjistil, že z něj fest teče nafta. Oprava zabrala skoro hoďku, ale podařilo se nám ukecat řidiče, aby nás nechal sedět na střeše. Bylo to naprostá paráda, takhle si z výšky prohlížet, jak se ostře zaříznuté údolí s tropickou vegetací mění na kaňon s alpskou vegetací, aljašskou atmosférou a obrovskými (kanadskými?) borovicemi.
Já mám navíc na střeše pocit, že kdyby se měl autobus zřítit do propasti, je jakáž takáž naděje, že se člověku podaří vyskočit. Při této cestě však člověk musel být v neustálém střehu před skalními převisy, dráty vedení a větvemi stromů.
První převis byl skutečně „o chlup“ a podruhé jsem normálně vyskočil a střelhbitě slezl po žebříku na zadní straně autobusu a s hrůzou sledoval nečinnost svého německého kolegy. Matthias měl asi tak 10 cm štěstí. Docela mě překvapil svým klidem. Když jsem převis spatřil, seděl jsem totiž po směru jízdy, ihned jsem na něj začal křičet a „běžel“ po čtyřech k žebříku, a on nic. Jak byl zhulenej, jen ležel a pomalu se otočil, ale to již bylo na nějaké velké akce v jeho stavu pozdě, a tak se jen stoicky položil na záda a ležel. Skála mu projela skutečně tak 10 cm nad obličejem.
Na jedné zastávce Matthiase odchytil učitel jógy a nabídl nám nocleh ve svém ašramu v Gangotri za 50 Rs. Nebylo to nic moc, a tak jsme šli dolů do města a za 80 Rs sehnali mnohem lepší dvoják. Bohužel též bez teplé sprchy. Pak jsme se nadlábli rýže, čápátí, čočky a zeleniny, na terásce nad hučící Gangou, resp. Baghirati, dali špeka a já teď tady u posledního světla zapisuji deníček. Jo, a zase jsem viděl velkou opici ve 3.200 mnm. Vím, že je to normální, ale v mém „myšlenkovém schématu“ opice do hor nepatří. Jsem z nich tedy neustále „vyplesklý“.