Článek
Včera jsem zapomněl zaznamenat další svou přezdívku, a sice Jesu jako Ježíš. Konečně nějaký klaďas v té škále ničemů. A Ježíškem mě nenazval nikdo jiný než děti vycházející z katolické školy.
Mládežníci cestou ze školy. Pro jejich mladší spolužáky jsem byl Ježíšem.
Ráno jsem byl již tradičně vzbuzen dětmi a vyřvávající televizí ještě před nařízeným budíkem, někdy v 6.30, a tak jsem se pomalu spakoval a šel na autobus, který jel skutečně v 8.00, stál 30.000 a měl neuvěřitelně místa na nohy a vůbec byl celý takový čistý a nový. A opět jsem měl celou dvousedačku pro sebe! Jediný v buse. Asi se místňáci fakt štítěj bělochů.
Cesta proběhla v pohodě, dokonce musím tohoto řidiče prohlásit za nejopatrnějšího a nejohleduplnějšího za celou cestu. Chvílemi jsem měl dokonce pocit, že jede pomalu! Obdivoval jsem nesčetné vápencové cliffy lemující silnici skoro celou cestu, ale hlavně v Toraje a pak jižně od Pare Pare za rovinou u moře. Tam už však byly mnohem zarostlejší, ale zase „vyrůstaly“ z naprosté placky jako různě široké zelené věže. V Tane Toraje je určitě lezecký potenciál.
V Makassaru jsem jel pete-pete, jak zde nazývají bemo, k Makassar Mallu, odkud jsem pokračoval pěšky snažíce se najít losmen Semeru. Neúspěšně, takže jsem skončil v hostelu Legend, kde mě srdečně zdravil Harry a drze se ptal, jestli jsem chytil bus do Rantepaa. Ubytoval jsem se a šel hned do nóbl sámošky, kde jsem se plácl přes kapsu a dal si bagetu (fakt normální bagetu!) a sýr! Mozzarelu! Téměř neuvěřitelné. Pro sichr jsem to ještě jistil konzervou sardinek, které bodly.
Den jsem uzavřel návštěvou netu, kde jsem se dozvěděl, že přijede i Máca a se ségrou pak Machy!!! Paráda.
