Cesta do Asie, 20 let poté – 22. 10. 2004, PHERICHE, Nepál

Včerejší poslední plán, že Z. půjde se mnou, platil, ale plán na urychlení ranního startu mi neprošel. Myslel jsem, že bychom večer nakoupili vdolky na snídani, ráno je slupli a hned vyrazili. No nic, večer jsme tedy objednali snídani v lodgi na 6.30, ale já jsem nakonec vdolky nakoupil (byly večer se slevou) spolu s bochníkem chleba na munchies po hulení. Chleba chutnal jako vánočka navzdory tomu, že se jmenoval German white bread. Večer se mi ještě podařilo zmerčit zmateného (jako vždy) M. Brunnera, se kterým jsem se pak ráno potkal na dvoře, když odesílal nosiče s krámy svých klientů, které přivedl z Makalu treku. Byl docela v pohodě a dal mi 2 zapalovače a kousek salámu.

Štefi snídal s námi a pak se smutně přestěhoval do menšího dvojáku za 80,- Rs. Chudák se už ani nevejde do boty, a tak pajdal po dvoře po bosé patě. Trvalo mi, než jsem se vykydal, vyslechl Michalovy kecy, a tak jsme se smutným Štefim loučili těsně před 8 a vyrazili těsně po.

Krásným ránem jsme si razili cestu davy Japonců, Anglánů, Amíků, šerpů, jaků, krav a dalších stvoření, až jsme za 2 a ¼ hodiny dorazili ke klášteru v Tengboche, který je na krásném místě na hřebínku obklopen Ama Dablam, Thamserki a v dálce Everestem a Lhoce. Na jedné zastávce přišel Zbyňa celý od prachu, neb hodil, jak sám řekl, „masku“, což se mi moc líbilo, protože výraz „masku“ pro pád na zem jsem strašně dlouho neslyšel.

V Tengboche jsme dali pauzu, najedli se a pak pokračovali dál přes Pangboche, Syamak (čaj) až do Pheriche, kde jsme v mlze a mracích zalágrovali v první lodgi. Jedinou nevýhodou je, že tu s námi salaší veliká výprava Amíků, napůl gerontologická, i se šerpy, takže je tu trochu rušno. Rušno je však klidné, geronti namíchaní s mlaďochy příliš nehlučí, zato je naprostá prča sledovat, jak jsou neschopní, bezmocní a nesamostatní. Bez sirdára, který je zároveň jejich číšníkem, zdravotní sestrou, kojnou a dalšími profesemi, by si sami ani neprdli. Sirdár nejenže obchází jednoho po druhém (i v pokojích – ehm, překližkových kobkách), aby jim objednal jídlo, ale též ho i roznáší, odnáší prázdné talíře, roznáší pití atd. Vše dochází do trakové absurdity a dekadence, že holka, která má konvici čokolády na dosah ruky, si ji nenalije, ale zahlásí: „Could I have hot chocolate, please?“ A sirdár přiběhne z druhého konce jídelny, konvici vezme a madam naleje.

Nejhustší však byla jediná černoška (je to jaksi zvláštní, černoška v Pheriche…), která dostala jídlo, vzala talíř a arogantně zahlásila: „…and where is my veggie?“ No uznejte sami, co si o ní mám myslet?

Po večeři sirdár opět obíhá klienty s jídelními lístky, aby si panstvo mohlo vybrat dezert a korunu všemu dává tím, když od každého vybírá flašku na vodu (samozřejmě Nalgene), kterou pak naplní nebo nechá naplnit v kuchyni převařenou vodou. Hrůza. To stádo lidských ovcí, zvané trekkeři, prostě dorazí do lodge, kecen si na zadek a nehne už ani malíčkem. Podle mě jim sirdár naklepává i polštáře.

Naštěstí jsem se ale zbavil té totální averze, kterou jsem měl po cestě z Lukly do Namche.