Článek
Dnešek se nesl ve znamení přesunu, i když ráno jsem pojal pohodově a lážo plážo v domnění, že cesta do Dilí trvá 3-4 hodiny a ono se z toho vyklubalo 7. Posnídal jsem paranthu s nepálivou! zeleninou na druhé straně řeky, na lávce vyfotil makaka, prodal Rusovi trekového průvodce, nastudoval normálního průvodce, zabalil a po 11.00 vyrazil z GH v pěkném vedříčku, kterému jsem zase po pobytu na horách pěkně odvykl.
Makak v Rišikéši i s úlovkem
Sdílenou rikšou1 (Matthias vstával ve 4.00, a tak jsme se rozloučili tak trochu ospale) jsem dojel na autobusák, kde již byl připraven Tata bus do Dilí.
Vše bylo v pohodě, kdyby řidič svou ďábelskou jízdou neodvařil spojku. Autobus za stále se zvyšujících otáček plynule zpomaloval bez ohledu na zařazený kvalt. A řidič to vytáčel až do totálního konce, kdy se již smrad nedal vydržet a kdy už ani nebyl schopen odbočit ze silnice. Tomu se prostě říká „nadoraz“.
Nucená přestávka byla chvilkovou úlevou na další „cestě hrůzy“. Bál jsem se hodně, protože z toho, co předvádějí řidiči na rovině pod horami, zůstává rozum stát. Vše se totiž odehrává v té největší rychlosti, kterou je ten který dopravní prostředek schopen dosáhnout. Platí pravidlo většího a silnějšího a tak není výjimkou, kdy cyklisté, popř. motocyklisté musejí nemilosrdně vyklidit vozovku protijedoucím náklaďákům/autobusům/osobákům skokem do škarpy.
Všichni vystoupili a jako ovce stáli ve stínu autobusu, a to i poté, co zastavil soukromý bus, že nás jako sveze. Začal jsem se na konduktérovi dožadovat vrácení poměrné části jízdného, ten se však zdál neoblomný a přejícně vyhlížel na prázdné silnici státní bus, do kterého by nás mohl nahnat bez vracení peněz. Naštěstí se ke mně po chvíli přidali i další cestující a rozhodčí prchl do rozbitého busu na své místo, odkud začal prašule vracet. Tím jsem se ovšem ocitl na konci chumlu (fronty zde neexistují), ale soukromý bus počkal a všichni jsme se do něj akorát vešli. Velmi mě překvapila na místní poměry pomalá, plynulá a až skoro ohleduplná jízda. Asi se vyplatí pár rupií připlatit a jezdit se soukromými společnostmi.
Kolem 7 jsme vjeli do Dilí, které podle dlouhé ulice plné „luxusních“ krámků s luxusními značkami zboží, moderních budov a autosalonů vypadalo velmi sympaticky, dokud jsme se neponořili do temnější čtvrti, která již tak sympaticky nevypadala. Naštěstí se mi podařilo se najít na mapě a vystoupit na křižovatce odkud to bylo jen tak cca 3 km na hlavní nádraží a tudíž do Pahar Ganj, a tak jsem jednak ušetřil za rikšu a jednak vyhnul tlupám naháněčů, kteří zcela jistě číhají na autobusáku. V klídku jsem se tak mohl vyčůrat, dát cígo a vydat se na pochoďák temným Dilí do Paharganje.
Známý Statesman House na bulváru Barakhamba v Novém Dilí.
Z LP vybraný GH jsem nenašel (spíše byl již zrušen), a tak jsem se nějakým klučinou nechal odvést do Kuldip Lodge, kde jsem usmlouval dvoják s koupelnou (nic moc) na 100,- Rs. Jelikož argumentovali televizí a já argumentoval, že TV nepotřebuji, normálně si jí odnesli. To jsem tak trošku nečekal. Ale naštěstí ji opravdu nepotřebuji.
A zde o poznání užší ulička v Pahar Ganj, Dilí, Indie
Následoval gáblík (thali), kde jsem vyzkoušel i jogurtový drink LASSI, který by byl vynikající, kdyby byl studený, a net přímo v GH, který byl zase překvapivě rychlý. Úplně jsem zapomněl napsat, jak řidič autobusu řešil při cestě do Dilí nehodou zablokované naše 2 pruhy jinak 4proudé! silnice. Prostě to naférovku bez zaváhání švihnul do vedlejšího rychlého pruhu a plynule s troubením si to mastil dál. BTW, cesta byla lemována spoustou vraků aut, náklaďáků a busů.
1 „Shared riksha“ – rikša, kde cestuje více cestujících za méně peněz.
