Článek
Ráno jsme se jak vyorané myši vypotáceli z vlaku a Palestinci začali řešit nějaký taxík do Diu, který je prý skoro stejně drahý jako bus. Příliš jsem tomu nevěřil, ale minimálně jsem se s nimi svezl napůl rikšou na autobusák. Palestinec zjistil, že bus do Una (cca 15 km od Diu) stojí 120,- Rs a že jede za 15 min. Vyčural jsem se, koupil 5 banánů a nasedl do stísněného a skoro již úplně plného busu. Nebyl to Tata, ale Leyland! Ale stejná rachotina. V cca ½ úmorné cesty ve vedru se bus docela vyprázdnil a tak jsem střelhbitě zabral přední trojsedačku pro sebe, a ta mi vydržela až do Una.
Neuvěřitelná a velmi překvapující byla ohleduplná a bezpečná jízda řidiče, který kvalty házel bez spojky. Dokonce jsem si i několikrát říkal, že by mohl zrychlit. A to je co říci. Bus byl totální courák a vymetal všechny vesnice na poloostrově po polních cestách a tak jsme do Una dorazili o hodinu později, cca ve 20.00.
Silueta majáku v Diu
U okénka na autobusáku mi řekli, že bus do Diu jede ve 20.30, a tak jsem si dal Fantu, spokojeně čekal a těšil se k moři. Když bus dlouho po půl nepřijížděl, začal jsem zjišťovat, co se děje, a řekli mi, že má zpoždění. Chvíli jsem se zaobíral myšlenkou dojít to pěšky, ale vzhledem k té angíně, chřipce či čemu (knedlík se ráno přestěhoval z krku na průdušky a odpoledne přišla rýma – je to velmi podobné islamabádské chorobě) jsem to zavrhl. Čekat jsem vydržel do 22.30 a když bus nepřijel, šel jsem se ubytovat do ukrutné špeluňky naproti autobusáku. Zítra ráno snad v pohodě dojedu do Diu a budu si alespoň moci v pohodě najít nějaké slušné bydlení.
Jo, a tady nemluví hindů, ale gudžaratí, kterýžto mluvený i psaný jazyk zní i vypadá dost jinak.
