Cesta do Asie, 20 let poté – 28. 10. 2004, KÁTMANDŮ, Nepál

Vstávám se Zbyňou, který spal v druhém pokoji, neb neměli troják, lehce před sedmou, dáváme čaj a balíme, abychom na osmou úprkem mastili na letiště s klukem z hotelu za jeho známým (pěkně nepříjemným, ale schopným chlapíkem) pokusit se odletět cargo vrtulníkem do Jiri. Já jdu s tím, že pokud bude vrtulník dražší než 50,- USD, neletím, neboť v mém stavu s horečkou mi přijde lepší zaplatit 95 za letadlo rovnou do KTM než víc jak 50,- za vrtulník do Jiri, kde bych den čekal, než než si Z. přinese bundu ze Shivalayi a další den se kodrcal 12 hodin autobusem do KTM.

V neuvěřitelném chaosu na letišti (jak mezi cestujícími, personálem, tak mezi letadly a vrtulníky) za chvíli přibíhá známý s tím, že vrtulník stojí 60 a já se tedy loučím se Z. a jdu zpět do lodge za Štefim, kde platíme každý 95,- USD + 165,- Rs (letištní poplatek) za letenky do KTM a čekáme, až pro nás někdo přijde. V mezičase se ptám Italských trekkerů, kolik platí za nosiče. 9  USD za den a náklad 20-30 kg. Cena se však pohybuje mezi 5–15 USD. Jaký to nepoměr k „normálním“ šerpům pod Luklou!

Asi po hodině čekání vidíme odlétat ruský Mi-24, o kterém se domníváme, že v něm je Zbyněk, a za další chvíli se do lodge, kde spousta místních povalečů hraje kulečník, přiřítí náš „zařizovač“, ať se sebereme, že letíme.

Zavede nás na letiště, kde nás v davech gringů velmi rychle odbaví, vrazí nám do ruky bianco boarding pass a zmizí. Na letištní váze se vážím. 73 kg v plné polní, tzn. v pohorkách, bundách, s ledvinou, foťákem, atd.

Absolvujeme velmi povrchní security check báglů a jdeme do fronty na osobní prohlídku, ve které si uvědomujeme, že oba máme u sebe nože. Rychle je schováváme hluboko do ledvinek, ale jaké je mé překvapení, když security guard se mě ptá na zapalovač, a když mu říkám, že mám, tak mě posílá na letištní plochu, kam mezitím odnesli naše bágly, ať si ho prý dám do báglu. Jdeme tedy oba se Šéfem a do báglů dáváme i nože. o které jsme se tak báli. Fakt síla. V klídku sejít po schodech na letištní plochu, dát, ev. vzít z báglů cokoliv a hotovo. Prostě bezpečnost musí být.

Osobní prohlídka je též velmi povrchní (nože v ledvinkách by nenašli) a my pak čekáme a ani nevíme na jaké letadlo, neb z prázdného boarding passu nelze nic vyčíst a ani se není koho zeptat. Nejprve mám pocit, že prostě z nahrnutého zástupu lidí odpočítají počet cestujících podle míst v letadle, které je zrovna připraveno k odletu, a ti pak odletí bez ohledu na leteckou společnost. Opak je naštěstí pravdou, a tak lidé létají se společností, u které si koupili letenky. My letíme DORIEREM 228 společnosti SITA AIR. Letadlo je dvoumotorová obluda, kam se kromě 2 pilotů vejde jen 16 lidí! Člověk má na sedadle, která jsou pouze v 2 řadách u okének, pocit, že je do letadla doslova „oblečen“. Odlepujeme se bohatě před koncem neuvěřitelně krátké runwaye a prudce stoupáme (450 m/min) nad hřeben okolních hor ve zhoršujícím se počasí. Za prvním hřebenem je počasí lepší, a tak si užíváme jak neuvěřitelně krásné výhledny na hory pod námi se všemi kaňony, vodopády, řekami, stržemi a hřebeny (jako krásná plastická mapa), které postupně přecházejí na obydlenější údolí s domečky, políčky, cestami a stezkami, ale i dost dobré turbulence, kdy pohledem z předního okna je vidět, jak to s malým letadlem skutečně hází. Krásné je též sledovat stín letadla na zemi.

Po 30 min letu šťastně přistáváme v KTM na mezinár. letišti, jen u vnitrostátního terminálu a usmlouváváme tágo za 120,- Rs (z 250,-) do Thamelu, kde nás hned vítají v „našem“ KTM Holiday Hotel, kde máme věci a kde nám dávají pěkně hnusný, smradlavý a studený dvoják s tím, že od zítřka bude volný náš starý troják.

Jdeme se najíst do dobré tibetské hospody, já se pak myji horkou! vodou a následuje výlet na net, kde s chutí čtu nahromaděné mejly.