Článek
Konečně u móře! Zase takový zázrak to není, ale trochu jsem s tím počítal, tak se zase tolik neděje. Ráno jsem si jen tak vypochodoval z GH a rovnou mi jel autobus. Paráda. Ještěže jsem vypustil včera ten nápad jít pěšky, neboť to byl pěkný kus cesty.
V Diu jsem rovnou zamířil do Jay Shankar GH, který je dost hrozný, ale ukecal jsem to ze 100 na 80, a tak jsem se checknul in a šel se nasnídat. Na můj standard velmi netradičně, a sice pivka! Měl jsem na něj strašnou chuť a potřeboval jsem něco pít, tak pivko bylo jasná volba. Vzpomínal jsem u něj na tátu, aniž bych tušil, že má zrovna svátek. Jasná telepatie. Pro úplnost musím napsat, že jsem si k pivku dal i vajíčka a čápátí. Není to se mnou ještě tak špatné.
Ulička v Diu, Indie
Následoval výlet na pláž Chakratirh, která je až za Jalhandar, ale je podstatně lepší. Vzdálenost od břehu na hloubku tak cca 200 – 300 m. Voda byla dost kalná, nejspíše v důsledku červeného písku. Pláž byla naštěstí naprosto prázdná, a tak jsem podslipovou ledvinku schoval pod šutr a dal 1. kolo koupání v super teplém Indickém oceánu, resp. v Arabském moři, spojenou s úmyslným výplachem nosní dutiny za účelem léčení rýmy.
První koupel v Indickém oceánu mě ve srovnání Atlantikem a Pacifikem nepřipadala nijak zvlášť jedinečná; je to podle mě stářím. Vzpomínal jsem, jak jsem se vrhl do vln Pacifiku v 1990 v Santa Monice, připadal si jako king a říkal si, že mi zbývá již jen Indický oceán. No a teď nic moc.
Když mě vlna vypláchla věci včetně schované ledvinky (tu jsem fikaně schoval stranou od věcí), přestěhoval jsem se o kus dál a dal druhé kolo koupání, procházku k Sunset Pointu a zpět do GH.
Poté jsem vyrazil do města, ale bylo brzy odpoledne a všechno bylo zavřené, tak jsem si šel prohlédnout pevnost, která je super (je v ní dokonce i fungující vězení) a kde jsem musel nechat v zarostlém koutku průjmík, protože jsem při obědě slevil ze své ostražitosti a dal si vodu s limetkami a ledem a výsledek se brzy dostavil. Poté jsem zjistil bus do Ahmedabadu, pronajal si bicykl na 24 h a vyrazil na Nagoa Beach prohlédnout si další možnosti bydlení. Rozhodl jsem se totiž, že se zítra přestěhuji, protože se mi ke stropu vykachlíkovaný pokoj v Jay Shankar GH ale vůbec nelíbí. Pokoj v GH na Nagoa B. byl ještě horší a pláž, i když pěkná, plná Indů, a tak volba padla na Super Silver GH ve městě, který mě zaujal odpoledne. V kombinaci s kolem je to ideální místo.
A pak… Pak přišla následující událost, která navzdory tomu, že není zrovna apetitlich, je legrační, patří k cestovaní, a navíc nabořila jednu z mých cestovatelských teorií o počtu spoďárů, které má mít člověk s sebou, a tudíž je potřeba se o ni podělit. Na tom, že na mě přišla 1. vlna průjmu v Indii není nic zajímavého, zajímavé je to, jak proběhla a jak skončila.
V některých „ubytovacích zařízeních“ se zde bohužel snaží potěšit cizince normálními sedacími mísami, na které se ale nikdy z hygienických důvodů sednout nedá, a tak v podstatě pouze výrazně komplikují člověku život tím, že je musí používat jako turecké, vylézt na tedy na rantl nohama a čapnout si. Situace se obzvlášť komplikuje, když je mísa dokonce vybavena deklem a prkénkem, které však nedrží zvednuté. A další komplikaci může způsobit sprcha, která je vždy ve stejné místnůstce jako záchod a sestává z trubky s kohoutkem trčící ze zdi (o kus výše s rozprašovačem - v lepším případě).
A takový byl přesně výchozí stav věcí, když jsem musel vyrazit. To, že jsem byl na kluzké míse v rozepnutých sandálích nucen narychtovat si za zády problematické prkénko s deklem a u toho si nějak sundat trenky (to nejde udělat předem, když člověk musí udělat krok nahoru na mísu), způsobilo jednak značnou časovou prodlevu v této napjaté situaci a jednak nežádoucí předklon. No, a jak se tak předkláním, abych vybalancoval boj s prkénkem a deklem, stačil si stáhnout trenky a neprohrál nerovný souboj s vlastními střevy, napálil jsem to čelem do toho ze zdi trčícího kohoutku a rozbil si ho (ještě netuším, že ne naposledy), takže k čůrkům studeného potu se přidala i krev (naštěstí ještě teplá :-) a má pozornost se tak okamžitě přesunula k hlavě, místo aby se stále chladnokrevně věnovala již díky časové prodlevě napětím úpějícím střevům a svěračům. No, a co vám mám dál povídat. Bylo vymalováno.
A jelikož jsem cca 15 minut před tím vypral jedny spoďáry, vzala za své má teorie, že na cesty stačí bohatě dvoje. Člověku se však nesmí takováto nemilá věc přihodit před tím, než ty první uschnou. Naštěstí nejsem úplná trubka, abych se nechal zblbnout nějakými teoriemi, notabene vlastními, a vozím spoďáry troje!
Ještě je tu legrační, že pokoj je vykachlíkován až ke stropu, zatímco koupelna a záchod jen ke kolenům.
Vyrazil jsem tedy zapít svou „střevně-čelní“ událost. Kolo tam ještě stálo a tak jsem sjel na náměstí a dal si pivko Knock-Out Super Strong a na ostrově pálený, místní rum za nevěřitelnou cenu 5,- Rs za velkého (60ml) panáka.
Alkohol jako medicína na průjem. Průjem mě knokautoval přesně jako na obrázku na vinětě.
Poté jsem se přesunul do Aarun Rastaurantu, kde jsem si dal na poměry slabé pivko King Fisher Beer a shark fish, která vypadala jako úhoř, měla páteř ale nikoliv však žebra. Díky rýmě jsem si rybu příliš nevychutnal, a tak jsem se přesunul zpět do města a dal si v baru na promenádě u moře (bary na náměstí už měly ve 22.00 zavřeno) pivka Hayward‘s 5000 a místní pálenou whisky, která chutnala naprosto přesně jako výše zmíněný na ostrově pálený rum.
Kingfisher beer. Slogan: The King of Good Times se mi líbí. Diu, Indie
Na kole jsem to namastil do GH, který byl ovšem zašpérovaný, a tak jsem jel na svou oblíbenou pláž Chakhratirh, kde jsem si dal krásnou koupačku na naháče při úplňku.
Pozn. ze současnosti: A kde jsem spal?!
