Článek
V noci mě budí brutální zimnice, že se při výletu na záchod sotva trefím do mísy, a tak si měřím teplotu hodinkami v podpaždí. Jde to, jen tam musejí být dlouho. Když ukazují 39 °C, raději je vyndávám a pokouším se usnout.
Ráno je mi trošku lépe, a tak se jdeme se Štefim najíst do pekárny, kupujeme mandarinky a přesouváme se do našeho starého pokoje, kde čumíme na bednu do 12, kdy odcházím na netovou relaci ohledně léčení svých neduhů a Štefi na nákupy suvenýrů.
Odpoledne Štefi radostně vtrhává do pokoje s hláškou: „tak co, ještě nemáš hlad?“ a hází na postel krabičku od sirek s krásnou černou hmotičkou. Jaké je však jeho zklamání, když zjišťuji, že to není hašiš, ale jakási neidentifikovatelná látka.
Jdeme ještě na polévku jako véču do Tibet Corner (resp. na thukpu) a Štefi se pak opět vrhá do víru setmělého KTM a já jdu marodit. Beru předepsaný Abaktal a ležím a čekám na Štefiho, který se vrací s pořádným (cca 7 g) „hovňousem“ tentokrát opravdového haše.
Balíme testovacího jointa, hulení je dobré, ale ne tak vysmáté a silné jako to před tím. Kouříme druhého, neb je již po 21.00 a nad Z. jsme již pro dnešek zlomili hůl, když v tom se ozve bušení a přichází zmrzlý a promočený Zbyňa, protože v autobusech nebylo místo kvůli nějakému festivalu, a musel jet chudák na střeše. Bundu v Shivalayi nenašel, takže celá anabáze byla zbytečná. Ještě že jsem letěl tím letadlem, protože cestu na střeše autobusu ve sněhu a dešti bych asi s 39 °C teplotou nepřežil.
