Článek
Bodejť by cesta z Ahmedabádu do Varanasí netrvala takovou věčnost, když postupně zjišťuji, kudy vlak vlastně jede. Přesnější itinerář bude v zítřejším zápisu, zde ale mohu uvést, že cesta vedla téměř přes celou Indii napříč, a ještě o kousek dále.
Naštěstí probíhala docela v pohodě, daří se mi spát a v noci na dnešek jsem si k ránu dokonce musel vzít flísovou bundu, neboť v kopcích kolem 500 m n. m. bylo trošku chladno. Ráno jsem se probral s úplně jinou rodinkou v kupé, ale tahle byla ještě víc fajn, takže v pohodě. Naštěstí tady nikdo neumí anglicky, a tak snahy o konverzaci nejsou tak intenzivní, což mi spíše vyhovuje.
Cestu přerušovaly jen zastávky na stanicích a v polích, kdy se vyhýbaly vlaky. Zpočátku jsem si na každé zapínal i sandále, když jsem šel ven z vlaku kouřit nebo pro něco k jídlu či k pití, protože vlak prostě zahouká a rozjede se. Rozjíždí se ale pomalu (diesel lokomotiva), tak jsem vždycky měl čas naskočit. Odpoledne jsem byl už tak otrkaný, že jsem nastupoval za jízdy s rozepnutými sandály, cigárem v jedné a kameninovým kalíškem s čajem v druhé ruce.
