Článek
Probrání se ráno znamenalo opět jiné osazenstvo vlaku, který byl výrazně prázdnější. V noci mě totálně zaskočila stanice Lucknow, což je město severně od osy Ahmedabád-Varanasí. A vlak jel dokonce ještě více na sever až do Faizabadu, který je vzdušnou čarou cca 100 km od hranic s Nepálem! Co si pamatuji zastávky na trase, tak to bylo takto: Ahmedabád, Ratlam, pak jsem podle mapky v LP zaregistroval až Lalipur (ale vlak musel jet přes Bhopal – nakonec jsme míjeli obrovskou nechvalně proslulou chemičku – a Udaypur), pak Jhansi, Kanpur, Lucknow, Faizabad, Jannpur a Varanasí. Určitě něco přes 1000 km. Zkratky na jízdence jsou: BRC – MKC – BINA – JHS – O – CNB – BBK.
Žil jsem v nějakém domnění, že vlak má dorazit do Varanasí někdy po 11.00 dopoledne, ale pravdu měl průvodčí, kterého jsem se ptal večer a který řekl, že v 15.00. Dorazili jsme ve 14:30. Pořád mi vrtá hlavou velmi řídká kontrola jízdenek a mám pocit, že spousta lidí, které vždy zejména večer zaplní chodbičky prázdná místa ve spacích vagónech na kratší vzdálenosti, jezdí načerno.
Nedbaje zájmu nadháněčů jsem z celkem hnusného nádraží vyrazil svižně na nedalekou autobusovou zastávku, kde jsem zjistil odjezdy busů do Sunauli na hranice s Nepálem.
Pokračoval jsem dále pěšky k předem vybranému hotelu Samman celkem brutálně ucpaným a nic neříkajícím městem (mám na mysli ulici, kterou jsem šel). Po nějaké chvíli (celou cestu jsem odrážel útoky rikšáků a jiných nahaněčů) se ke mně připojil chlápek, který tvrdil, že jde jen z práce (fabrika na hedvábí) domů na oběd, a že mě zavede ke kostelu Sv. Tomáše (St. Thomas Church) (schválně jsem neřekl jméno hotelu, aby z toho nebyl nějaký požadavek na bakšiš) a že rozhodně nechce žádné peníze. Po chvíli začal mluvit (docela slušně anglicky) o Yogi Lodge, ale já ho u Sammanu opustil a ubytoval se v něm v celkem slušném dvojáku za 150,- Rs.
Šel jsem se luxusně najíst do nedaleké slušné hospody (polévka, naan česnekový, pizza, cola a zmrzlinka). Bylo to výborné, ale ukázalo se, že průjem zcela neustoupil a vše šlo stejně ven.
Zpět v hotelu jsem se vymydlil a „odvšivil“ a už za soumraku se šel podívat na nedaleký a nejznámější Dasawamedh ghát, který na mě navzdory falešnému zpěvu hinduistických performerů a nasvícené atmosféře neudělal velký dojem a to málo, co z dojmu zbylo, totálně zruinovali všudypřítonmí a neodbytní nabízeči všeho možného. Jsou horší než hmyz. Korunu všemu nasadil můj průvodce z dopoledne, který mě potkal a nalepil se na mě, když jsem hledal levný net. Zavedl mě na mou žádost (nelze jim uniknout, proto je lepší se pokusit je alespoň nějak využít) do jednoho café, kde chtěli 30 jako všude jinde a pak do dalšího za 20. A pak si neřád normálně řekl o bakšiš, stejně jako číšník v hospodě, kde jsem byl jíst. Nic jsem mu nedal a šel netovat (ne, nejde o překlep, „n“ je zde správně, jde o můj novotvar slovesa vyjadřujícího činnost na kompjůtru připojeného k internetu :-).
Taky mě tu hrozně rozčilují s předraženou pepsi a coca colou, které na sobě mají uvedenou maloobchodní cenu, a když s ní člověk začne argumentovat, tak prodejci tu vyšší, kterou chtějí, odůvodňují tzv. „cooling charge“. Po cestě z netu se mi dokonce snažili vnutit, že jsem nezaplatil. Fakt se tady snaží sedřít člověka (turistu) z kůže. Potvory.
