Svoboda českých médií: Pouhá pohádka představující symbol demokracie?

Na začátek bychom si měli říci, co si pod pojmem „svobodná a nezávislá žurnalistika“ vlastně máme představovat. Tak tedy. Svobodná žurnalistika znamená, že novináři mají možnost vytvářet zprávy a reportáže bez cenzury a nátlaku, mohou volně sdělovat své názory a hledat informace bez omezení ze strany vlády, korporací nebo jiných institucí, které by mohly zprávy ovlivňovat. Svobodná žurnalistika je úzce spjata se svobodou projevu, která zaručuje právo novinářů vyjadřovat se bez strachu z trestu nebo sankcí.

Tady ovšem nesmíme zapomínat na to, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého, a že právo na svobodu slova neznamená možnost svobodně si říkat a psát, co chceme. Stále je nutno respektovat, když už ne společenské normy, tak aspoň zákony.

Zářným příkladem může být článek, který vyšel po tragickém požáru panelového domu v Bohumíně v roce 2020, při kterém zemřelo 11 lidí. Takřka obratem vyšel na dnes již zrušeném serveru Vlastenecké noviny, který významně adoroval Ruskou federaci a prezidenta Putina, článek, který nelze označit jinak než za odporný a který začínal následujícím titulkem: „Jedenáct cikánů mínus. Něco uhořelo a něco vyskákalo z oken“. Ten byl mimochodem byl vydán v době, kdy o identitě mrtvých nebylo veřejnosti nic známo.

Tento odporný výplod jste možná zaznamenali minimálně zprostředkovaně také, protože celou záležitost obratem začala vyšetřovat Policie ČR a šéfredaktor uvedeného webu Radek Velička dostal za tento článek v loňském roce dvouletý podmíněný trest a pokutu 30 tisíc korun. Článek samotný jsem před zrušením webu také četl, a musím říci, že to byl opravdu silný kalibr, který neměl se žurnalistikou zhola nic společného. To byl rasisticky motivovaný text urážející nejen Romy, ale také policii, vládu a vůbec každého, kdo se o této tragédii jakkoliv veřejně vyjádřil. A podobných článků, kde autor, který vystupoval pod několika falešnými jmény, vyhrožoval lidem smrtí, tam byla celá řada. A na desítky se daly počítat i články adorující prezidenta Putina. Tolik tedy k nezaujatosti tohoto portálu.

Zpravodajské portály, které výrazně inklinují především k Ruské federaci, však nejsou zaplaťpámbů v České republice dnes jedinými oficiálně povolenými médii, jako tomu bylo před rokem 1989. Jenže přísloví „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“ zdaleka na své platnosti neztratilo. A to nejen ve vztahu k žurnalistice.

Na tomto místě se tedy nabízí položit si otázku, jak moc jsou média v České republice svobodná. Podívejme se na to řečí čísel. Podle organizace Reportéři bez hranic patří České republice v žebříčku svobody médií 10. místo ze 180 hodnocených států. Oproti roku 2024 se Česká republika posunula na konec první desítky z 18. místa. Před námi skončila pouze devítka evropských zemí, konkrétně Norsko, Estonsko, Nizozemí, Švédsko, Finsko, Dánsko, Irsko, Portugalsko a Švýcarsko. To nevypadá tak zle, ne?

Jenže! Ten samý portál vzápětí uvádí, že „svoboda tisku v Česku je ohrožena vysokou koncentrací soukromých médií v rukou politiků a nenávistí namířenou proti novinářům.“ a také, že „mediální prostředí charakterizují tři hlavní trendy: přítomnost velkých mediálních domů, vlastněných významnými osobnostmi, vzestup nových nezávislých médií, která si v reakci na tento vývoj vydobyla své místo na žurnalistické scéně a silné zastoupení respektovaných veřejnoprávních médií, která však zůstávají vydána napospas případným politickým tlakům.“

Přeloženo do srozumitelného jazyka, co z toho tedy pro českou žurnalistiku vyplývá? V první řadě fakt, že nezávislost médií je jen pohádka. Minimálně těch hlavních. Pokud pomineme nezávislá média, jako je například Hlídací pes a Deník N, která skutečně dělají vše proto, aby prezentovala žurnalistiku zcela nezávislou na politické situaci v zemi, můžeme říct, že média jsou stále v určitém měřítku poplatná době. Proto tedy ono okřídlené rčení o chlebu a zpěvu. Opět zářným příkladem může být článek, který vyšel v Mladé Frontě DNES v době, kdy patřila do mediálního koncernu MAFRA ovládaného Andrejem Babišem. Druhý den po masivních demonstracích proti Babišově vládě na Staroměstkém náměstí v Praze, o kterých psala všechna ostatní média, vyšla na titulní stránce Mladé Fronty DNES velká revize autolékárniček.

O tom, že média v České republice budou vždy zčásti poplatná nejen aktuálně vládnoucí politické garnituře, asi netřeba spekulovat. Případem z mainstreamového proudu, který svou politickou agitaci dohání leckdy až do extrémů, je tvrdě protibabišovský a protikomunistický portál Fórum 24, který, přestože již Andrej Babiš do fungování médií nezasahuje zdaleka tak jako v době, kdy seděl v premiérském křesle, stále ve své tvrdé politice nepolevuje.

Otázka tedy zní, jak zajistit kompletní svobodu žurnalistiky nezávislou na politických tlacích. Odpověď na tuto otázku není jednoduchá. Nabízelo by se sice zajistit všem bez ohledu na jejich názory a politické preference stejný mediální prostor. Zkrátka zavést žurnalistiku podle kréda „pět minut Židi, pět minut Hitler. Ale uvést tento koncept je zhola nemožné. Dobře si vzpomínám na slova šéfredaktora jednoho zpravodajského webu, který přijel v roce 2018 na Univerzitu Palackého na debatu s dalšími třemi zástupci českých médií a doslova tam řekl toto: „Pět minut Židi, pět minut Hitler, to není žurnalistika. To je naprostá rezignace na žurnalistiku. Na to už lidi ani nepotřebují novináře.“ A já s ním v tomto musím souhlasit. Pokud se novináři rozhodnou dávat všem stejný prostor a nijak nevstupovat do veřejného mínění, pak jejich práce zcela ztratí svůj smysl.

Protože, ačkoliv se nám to nemusí úplně líbit, novináři a způsob, jakým nám předkládají informace, výrazně ovlivňují veřejné mínění. Jednoduché srovnání: před rokem 1989 byl Sovětský svaz spojenec a Spojené státy nepřítel. Dnešní mainstreamový proud je přesně obrácený. A tento přerod, který po vzoru George Orwella udělal z nepřítele přítele a obráceně, přijímají jako přirozený i lidé, kteří prožili aspoň část života v éře tvrdého komunismu. Zeptáte-li se dnes některých starších ročníků na to, jestli vnímají Rusko jako nepřítele a Spojené státy jako spojence, odpověď bude znít ano. A co takovou změnu názorů zapříčinilo? Sametová revoluce ji jen odstartovala. Ale skutečnost, že se tento názor v české společnosti uchytil jako většinový, mají na svědomí novináři. Novináři, kteří jsou politickou scénou dnes ovlivňováni téměř stejně, jako jejich předchůdci z Rudého práva.

Závěrem se dá tedy říci jediné: dokud bude existovat politika, česká žurnalistika nikdy nebude zcela svobodná. Mocenské, společenské a politické tlaky na jejich práci jsou zkrátka příliš silné na to, aby se jim novináři mohli beztrestně vyhnout. A vzpomeneme-li si na tragický případ slovenského novináře Jána Kuciaka, popravdě řečeno se našim novinářům ani nemůžeme dvakrát divit.

Zdroje:

https://rsf.org

https://www.idnes.cz/

https://www.nfnz.cz/